Decker Building aneb Jak anarchista klenot stvořil

Není to tak dávno, co klavír patřil mezi základní vybavení každé lepší domácnosti. U newyorské smetánky druhé poloviny devatenáctého století to platilo dvojnásob. Vlastnit kvalitní a drahý klavír byla tehdy téměř povinnost, a tak měli výrobci pianin žně. Mezi ty nejkvalitnější patřili bratři Deckerové, kteří výrobu a prodej soustředili do nízké budovy na Union Square. Rodinná firma prosperovala, a tak musela být začátkem devadesátých let 19. století významně rozšířena. Chronický nedostatek místa byl v New Yorku už tehdy problém, a tak jediná možnost, jak stávající prostory rozšířit, vedla směrem nahoru. Architekt John Edelmann byl zvolen jako tvůrce nového sídla Deckerových pianin. Edelmann byl nejen významný architekt chicagské školy, ale také kontroverzní anarchista s mimořádně radikálními názory. Natolik radikálními, že jej socialistická dělnická strana, jíž byl členem, raději sama vykopla ze svých řad. Nebylo pochyb, že Edelmann vytvoří budovu, která bude zcela odlišná od ostatních, tak jako její tvůrce. A skutečně, když byla budova v roce 1893 dokončena, dalece předčila své sousedy výškou i vizáží. Na pozemku, který v nejužším místě měřil jen něco málo přes devět metrů, vyrostl jedenáctipatrový mrakodrap s výškou 46 metrů. Jeho styl byl neméně svérázný: benátské a maurské prvky se na průčelí divoce prolínaly s balkony a terakotovými panely s arabskými motivy; stavbu zakončil klenutý minaret s miniaturním balkonem, téměř čekajícím na svolávání k modlitbě. Na budovu se nesnesla záštiplná kritika, jak by se dalo očekávat, ale byla vesměs velebena kritiky i veřejností jako okouzlující přírůstek do městské zástavby. Rozlehlé výlohy v přízemí a prvním podlaží využili Deckerové jako výstavní síň pro své výrobky a prodejnu, ostatní patra pronajali dalším firmám. Budova o své prominentní postavení na Union Square přišla už v roce 1902. O tom ale až příště.

Yokohama Landmark Tower

V roce 1993 byl v Jokohamě dokončen nejvyšší mrakodrap Japonska a svůj primát si dodnes udržel. 296 metrů vysoká stavba působí robustně díky rohovým opěrným pilířům, které se směrem nahoru postupně zužují. Průčelí je tvořeno pásy skla a žuly. Protože kamenné pásy jsou širší a vystupují z plochy více než sklo, budova tak působí ještě mohutnějším dojmem. Vzhled mrakodrapu čerpá z místní kultury, historie a tradic, tak jako mnoho dalších asijských staveb. Připomíná japonský papírový lampion, hřeben nebo dříví vyrovnané do hranice. Největší inspiraci však čerpal u chrámu Tódaidži v Naře a nedaleké hory Fudži. V nejvyšším patře konstrukce se nachází mechanismus, který snižuje vibrace způsobené větrem nebo při zemětřesení. Hned pod ním je veřejnosti přístupné vyhlídkové patro s restaurací. Budova se pyšní druhým nejrychlejším výtahem světa, který sviští vzhůru rychlostí dvanáct a půl metrů za sekundu. Rychlejší výtah už má jen Taipei 101.

The Merc

Druhá nejslavnější budova Dallasu a po nedávné renovaci doslova podmanivý klenot noční siluety města, to je Mercantile National Bank Building, místně známý jako The Merc. Byl postaven v roce 1943, a je tak jediný americký mrakodrap, který byl dokončen v průběhu druhé světové války. Válečný průmysl jel tehdy na plné obrátky a ocel se stala natolik ceněnou komoditou, že její využití pro jiné než zbrojní účely bylo pod přísným dohledem. Použití oceli pro výstavbu tedy musela schválit přímo vláda. Budova byla postavena ve stylu art deco s modernizujícími prvky. Hodiny a v noci osvětlená anténa byly instalovány až v roce 1958. Celková výška včetně antény je 159 metrů a do roku 1954 byla nejvyšší budovou Dallasu. Banka výtečně prosperovala, a tak hlavní budovu v následujících letech postupně rozšířila o tři nižší stavby v těsném sousedství. Po prudké expanzi ale následoval drtivý pád. Bankovní krize 80. let rozsekala dříve zdravou banku na cucky a jediné, co po ní zbylo, bylo její pomalu chátrající sídlo. V roce 1993 budova zcela osiřela a jednu dobu jí dokonce hrozila demolice. Až v roce 2005 přišla tolik potřebná renovace. Budova byla kompletně opravena a přeměněna na luxusní byty. Všechny tři přístavby z pozdějších let byly zlikvidovány a na jejich místě přibyl moderní bytový dům, který se stal součástí celého komplexu. Po čtyřech letech byly stavební práce dokončeny. The Merc se stal úspěšným příkladem konverze administrativní budovy v bytovou s přihlédnutím k historické hodnotě objektu. A ptáte-li se, která budova je tedy ta úplně nejznámější v Dallasu, pak je to samozřejmě Texaský knižní velkosklad, kde před padesáti lety pro změnu Oswald rozsekal na cucky americký věk nevinnosti.

Duke Energy Center

Charlotte je v současnosti jedno z nejrychleji rostoucích amerických měst. Za posledních dvacet let se počet obyvatel téměř zdvojnásobil a počet nově postavených mrakodrapů v centru tomuto překotnému rozvoji odpovídá. Nejnovějším přírůstkem do siluety města se začátkem roku 2010 stalo nové sídlo energetické společnosti Duke Energy. Tento elegantní postmoderní mrakodrap je aktuálně druhou nejvyšší budovou Charlotte i celé Severní Karolíny, hned po mrakodrapu Bank of America Corporate Center. Původní plány počítaly s výškou 155 metrů, ale ty byly ještě před zahájením výstavby výrazně upraveny na konečných 240 metrů. Charakteristickým znakem budovy je její ostře zkosená koruna, která je zakončena ocelovou rukojetí. Mezi rohovými nosníky zeje téměř padesátimetrový prázdný prostor, který omezuje nápor větru na konstrukci. Vzhledově i funkčně tak připomíná Shanghai World Financial Center. Kromě již zmiňované Duke Energy sídlí v budově také sekce investičního bankovnictví Wells Fargo.

První československý mrakodrap

Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal pro již tak mohutně se rozvíjející Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem další impulz k expanzi. Firma výrazně rostla i v dalších letech a brzy bylo jasné, že správní budova z roku 1895 přestává kapacitně stačit. Bylo rozhodnuto, že vedle ní bude postaveno nové a daleko větší sídlo. V roce 1930 se tak Československo dočkalo svého prvního mrakodrapu. Střídmě působící budova s prvky severoněmeckého expresionismu a racionalismu dodnes představuje dominantu města a přestože měří jen 44 metrů, v době dokončení to byla nejvyšší budova v zemi. Průčelí bylo silně ovlivněno administrativní budovou Sprinkenhof v Hamburku. Hnědofialová lícová cihla tvoří hlavní strukturu fasády, jen černošedé sloupky mezi okny jsou omítané. Převýšená čtyřdílná okna jsou takto semknuta do vodorovných pásů. Nároží jsou vybočená a tvoří gotizující opěráky, jež vizuálně navazují na starou správní budovu. S tou je mimochodem spojena úzkým krčkem, který ale není na první pohled patrný. Zajímavým prvkem stavby je drobný balkon na levé straně budovy. Kromě něj už tam žádný další nenajdete. Právě tady byla kancelář generálního ředitele firmy, který odtud mohl sledovat dění v chemičce. Neméně zajímavým prvkem je vstup. Ten je zvýrazněn předsazeným portikem v klasickém řádu a šesti sochami, které stojí na krakorcích ve fasádě nad vchodem: Chemie, Věda, Muž s pochodní, Žena s rohem hojnosti, Obchod a Práce. Návštěva interiérů stojí za to. Původní detaily jako jsou šnekovitě ukončené zábradlí hlavního schodiště, vestavěné skříně, dýhované segmentové dveře do jednacího sálu, některá dobová svítidla nebo vitráže dokládají, že si mrakodrap alespoň částečně uchoval autentičnost. Mimořádně cennou technickou památkou je pak stále funkční páternoster, jeden z nejstarších na našem území. Dominantní desetipatrová stavba symbolizovala výsostné postavení firmy na světovém trhu s chemickými výrobky a dodnes to je nejpůsobivější ukázka expresionistické architektury u nás. Spolchemie zde stále sídlí a využívá stavbu pro původní účely. Budova si udržela primát do roku 1934, kdy jej předstihla tzv. Kachlíkárna, tedy budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze.

Key Tower

Zdrojem inspirace věhlasného architekta Césara Pelliho jsou klasické mrakodrapy zlatého věku, tedy z dvacátých a třicátých let minulého století. Ani u projektu Key Tower v americkém Clevelandu se své inspirace nevzdal a dobře udělal. I pro tuto budovu je charakteristické, že její objem s rostoucí výškou postupně ustupuje, až nakonec dosáhne stožáru na vrcholu. Key Tower, nejvyšší mrakodrap Clevelandu i celého státu Ohio, byl dokončen začátkem roku 1992 a měří 289 metrů. Typickým znakem budovy je její koncová část, kterou tvoří ocelovými deskami obložený jehlan s řadou ústupků. Mrakodrap slouží jako sídlo banky Key, po níž byl pojmenován. Nezaměnitelné logo banky v podobě klíče zdobí nejvyšší část budovy od roku 2005 a v noci funguje jako hlavní orientační bod města. Banka ale nezabírá celou budovu, proto menší část administrativních prostor pronajímá dalším společnostem. A Cesar Pelli? Ten se své historické inspirace nevzdal ani u mnoha dalších staveb v budoucnu. Jmenujme například veleúspěšné projekty Bank of America Corporate Center v Charlotte nebo Petronas Towers v Kuala Lumpuru.

Avaz Twist Tower

Nejvyšší budovou Sarajeva, Bosny a Hercegoviny, bývalé Jugoslávie i celého Balkánu se v roce 2009 stal spirálově zatočený Avaz Twist Tower. Mrakodrap měří 142 metrů, anténa pak dosahuje až do výšky 172 metrů. Díky tomu, že byl postaven na úbočí kopce nad centrem, působí mnohem vyšším dojmem a v siluetě města je zcela nepřehlédnutelný. Budova není kruhová, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale hexagonální. Železobetonový skelet je obložen modrým sklem s výjimkou viditelného zářezu s odhalenými sloupy ve výšce 100 metrů, kde se nachází restaurace. Věž se kroutí kolem vlastní osy až téměř k vrcholu, kde se naopak zařezává do vlastní konstrukce. Kruhová nástavba v nejvyšší části budovy slouží jako kavárna a vyhlídkové patro. Návštěvník má také možnost vyjít na vnější terasu, která mu nabídne pohled na celé Sarajevo a okolní hory. Mrakodrap získal jméno podle mediální společnosti Avaz, která je jeho majitelem a zároveň zde sídlí.

10 nejvyšších mrakodrapů Kanady

1. FIRST CANADIAN PLACE
    Toronto, 298 m. 1976
2. TRUMP INTERNATIONAL HOTEL AND TOWER
    Toronto, 281 m. 2012
3. SCOTIA PLAZA
    Toronto, 275 m. 1988
4. TD CANADA TRUST BUILDING
    Toronto, 261 m. 1990
5. COMMERCE COURT WEST
    Toronto, 239 m. 1972
6. THE BOW
    Calgary, 236 m. 2012
7. 1250 RENÉ-LÉVESQUE
    Montréal, 226 m. 1992
8. TORONTO-DOMINION TOWER
    Toronto, 223 m. 1967
9. BAY ADELAIDE CENTRE WEST TOWER
    Toronto, 218 m. 2009
10. SUNCOR ENERGY CENTRE
     Calgary, 215 m. 1984

Сталинские высотки

Rok 1947 slavila Moskva 800 let od založení města. Není divu, že právě začátkem toho roku přijala Rada ministrů SSSR usnesení o výstavbě mnohopodlažních budov v hlavním městě Sovětského svazu. Vysotki nebo také Stalinovy sestry, jak se těmto mrakodrapům začalo přezdívat, měly být rozesety po celé Moskvě. Každá budova měla být natolik vysoká, aby z ní šlo vidět na všechny ostatní. Jednou z idejí, proč nové budovy vůbec vznikly, byla patřičná odpověď na slavné americké mrakodrapy, vyrůstající v USA již v meziválečném období. Jenže Spojené státy se hned po válce staly novým ideologickým nepřítelem, a bylo nežádoucí kopírovat jejich architektonický styl. Stalinovy vysotki se tedy nesměly inspirovat u nepřítele, ale měly spíše kopírovat tradiční kaskádový styl ruských kostelů. Sovětský člověk měl být ohromen elegantností, duchem a praktičností těchto monumentálních budov. Mrakodrapy měly zároveň světu naznačit, že Sovětský svaz se i přes nesmírné ztráty nenechal válkou rozložit a je schopen ukázat svou velikost a sílu.

 

Budova u Červené brány je nejnižší a zároveň nejméně známá ze všech Stalinových sester. Byla postavena na místě bývalých moskevských hradeb a její výška dosahuje 133 metrů. Stavba byla zahájena jako první ze všech sester v roce 1947 a dokončena za šest let. Pod projektem je podepsán Alexej Duškin, jeden z hlavních architektů moskevského metra. Na výstavbě se velkou měrou podíleli němečtí váleční zajatci a vězni gulagů. Všímavý pozorovatel si jistě povšimne, že mrakodrap je mírně nakloněn. Nebyla to chyba ve výpočtech, ale záměr stavitelů, který tak úplně nevyšel. Počítali s tím, že si skelet budovy sedne, až roztaje zmrzlé podloží pod základy. To sice skutečně roztálo, ale stavba nedosedla do zcela svislé polohy a dodnes zůstává mírně nakloněna na jednu stranu. Součástí budovy je stanice Krasnyje vorota, jedna z nejvkusněji vyzdobených v celém systému metra. Budova byla původně sídlem ministerstva těžkého průmyslu a dopravního strojírenství SSSR. V současnosti sídlí v hlavním tělese budovy korporace Transstroy a ministerstvo dopravy, v obou nižších křídlech se nacházejí byty.

Nedaleko Domu u Červené brány se nachází další Stalinova sestra - luxusní hotel Leningradskaja. Autory projektu byli architekti Poljakov a Boreckij. Mrakodrap měří 136 metrů a tvoří jednu z dominant velmi rušného Komsomolského náměstí. Stavěl se mezi lety 1949 a 1952 a již tehdy byl koncipován jako nejhonosnější moskevský hotel s více než 300 pokoji. Návštěva hotelu stojí za to, přestože nemáte v úmyslu se zde ubytovat. Vstupní hala se může pochlubit úchvatnými bronzovými sochami, třpytivými lustry a nábytkem v dnes tolik ceněném ruském empírovém slohu. Kdo se zakloní, bude odměněn pohledem na obdivuhodný, ručně vyřezávaný dřevěný strop. Haly a chodby jsou obloženy tmavým třešňovým dřevem a pokoje v nejvyšších patrech nabízejí výhled na celou Moskvu. Budova prošla nákladnou rekonstrukcí v roce 2008, poté se zařadila do řetězce pětihvězdičkových hotelů Hilton. Původní název si přesto dodnes ponechala.

Dům na Kotelničeském nábřeží je čistě obytná budova postavená v letech 1948 - 1952 podle návrhu architektů Čečulina a Rostkovského. Rozhodující slovo však měl Stalinův šéf tajné policie Berija. Ten také vybral místo a po celou dobu přísně dozoroval celý proces výstavby. Traduje se, že právě na jeho popud byly do všech bytů instalovány štěnice, aby mohla tajná policie odposlouchávat prakticky celou sovětskou smetánku. Mrakodrap měří 176 metrů a stojí u soutoku řek Moskvy a Jauzy téměř v samém centru města. Když byl v roce 1952 dokončen, stal se na tři roky nejvyšším v Evropě. Dlouhá osmipodlažní křídla jsou ale starší, už z let 1938 - 1940. Za více než šedesát let se zde vystřídalo mnoho známých osobností: prominentní osoby sovětského režimu, vysocí vojenští představitelé, herci, umělci nebo spisovatelé. Byty v nejvyšších patrech nabízejí nejen výhled na obě řeky, ale jeden z vůbec nejúchvatnějších pohledů na nedaleký Kreml. Tomu samozřejmě odpovídají ceny bytů. Metr čtvereční dnes vyjde v přepočtu téměř na 300 000 Kč. Kromě více než 700 bytů obsahuje budova také obchody, restaurace, bary, poštu, salon krásy, kino Illuzion a muzeum baletní tanečnice Galiny Ulanové.

Sovětská odpověď na newyorský Woolworth Building, tak by se dala označit další Stalinova sestra, kde dnes sídlí ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace. Mrakodrap byl postaven mezi lety 1948 - 1953 na Smolenském-senném náměstí a měří 172 metrů. Architekty projektu byli Vladimir Geľfrejch a Adolf Minkus. Budova měla být původně zakončena plochou střechou, ještě před zahájením výstavby byl ale projekt změněn a přidána charakteristická štíhlá věžička, prý na popud samotného Stalina. I tato stavba se vyznačuje bohatou vnitřní úpravou. Stěny vstupní haly tvoří přírodní mramor a žula, stropy pokrývají panely z dubu a karelské břízy. Budova jako jediná ze všech sester není zakončena pěticípou hvězdou na vrcholku stavby. Státní znak Sovětského svazu, srp a kladivo orámované obilnými klasy, na ní přesto dodnes najdete. Stačí se zastavit u hlavního vchodu a pohlédnout do výšky 114 metrů.

Dům na Kudrinském náměstí byl stejně jako Dům na Kotelničeském nábřeží koncipován jako čistě obytný. Více než 450 bytů bylo původně určeno pro významné osobnosti kulturního života Sovětského svazu, pracovníky leteckého průmyslu a kosmonautiky a pro vysoké funkcionáře komunistické strany. Budova měří 160 metrů a byla postavena v letech 1950 - 1954 podle návrhu architektů Michaila Posochina a Ašota Mndojance. I ona byla postavena ve vznosném stylu jako ostatní Stalinovy sestry a svým obyvatelům nabízí neméně úchvatné interiéry. Začátkem osmdesátých let začala hned naproti této budovy výstavba americké ambasády. KGB nelenila a na čas vystěhovala nájemníky v nejvyšších dvou patrech, aby mohla z ptačí perspektivy sledovat dění na stavbě. Kromě bytů se v budově nacházejí obchody, kavárny a restaurace, v suterénu rozlehlý protiletecký kryt. Nájemníci si mohou vychutnat i výhled na moskevskou ZOO, jejíž hlavní vchod se nachází jen pár kroků odsud.

Hotel Ukrajina je ze všech Stalinových sester nejmladší. Navhrli jej architekti  Arkadij Mordvinov a Vjačeslav Oltarževskij. Výstavba začala až po Stalinově smrti v roce 1953 a trvala čtyři roky. Mrakodrap se stal svou výškou 198 metrů nejvyšším hotelem světa a tento titul si udržel až do roku 1976, kdy jej předstihl hotel Peachtree Plaza v Atlantě. Centrální věž i obě postranní křídla lemují obrovské sochy váz naplněných klasy pšenice. Symbolizují zemědělskou plodnost Ukrajiny, které se přezdívalo obilnice Sovětského svazu. Na Ukrajinu odkazuje i rozlehlá vstupní hala, jejíž malovaný strop zachycuje slavnosti ukrajinského lidu. Hotel je vybaven typicky ruským únikovým systémem, ze kterého jde strach. V případě požáru se z budovy vysunou na zem protipožární rukávy z polyamidu a ohrožení hosté se tímto tunelem mohou projet až z třicetimetrové výšky. V roce 2004 byla v nejvyšším patře zpřístupněna vyhlídka, jež je pro ubytované hosty zdarma a pro ostatní návštěvníky za menší poplatek. Hotel prošel kompletní rekonstrukcí mezi lety 2007 - 2010, při níž byly zmodernizovány veškeré interiéry a vyčištěna historická fasáda. V současnosti je hotel součástí řetězce Radisson, původní název přesto stále používá. Kromě krátkodobého pobytu nabízí nově i dlouhodobý pronájem.

Monumentální budova Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova je nejvyšší ze Stalinových sester. Postavena byla v letech 1949 - 1953 podle návrhu architekta Lva Rudněva. Po dokončení se stala nejvyšší budovou Evropy a tento status si se svými 240 metry udržela do roku 1990, kdy ji překonal mrakodrap Messeturm ve Frankfurtu nad Mohanem. Nedostatek pracovních sil v poválečných letech se projevil i na výstavbě tohoto mrakodrapu, proto i zde byli nasazeni vězni a váleční zajatci. Ve dvacátém patře rozestavěné budovy bylo zřízeno provizorní vězení, aby se ušetřily čas i nafta při opakovaném převážení vězňů. Původní plány počítaly s umístěním Lomonosovy sochy na samotnou špici centrální části budovy. Nakonec ale byla umístěna do parku před hlavní budovu a vrcholek stavby ozdobila tradiční pěticípá hvězda lemovaná pšeničnými klasy. Univerzita jako celek má rozlohu téměř 1700 metrů čtverečních a zahrnuje velkou aulu s kapacitou 1500 míst k sezení, 6000 pokojů pro studenty, studentský klub, 19 konferenčních místností, 140 učeben, řadu vědeckých laboratoří, knihovny, muzeum agronomie, tělocvičny a bazén. Budova také patří k nejdůležitějším orientačním bodům v siluetě města a ihned po dokončení se stala jedním ze symbolů Moskvy. První studenty přivítala 1. září 1953.

Ještě blíže Kremlu a Rudému náměstí než Dům na Kotelničeském nábřeží měla stát osmá Stalinova sestra, určena původně pro Ministerstvo těžkého průmyslu. Budovu navrhl opět Dmitrij Čečulin. S výškou 275 metrů to měl být zdaleka nejvyšší mrakodrap Moskvy, celé Evropy a jeden z nejvyšších na světě. Vrcholek této administrativní budovy měl být ozdoben nikoli pěticípou hvězdou, jako u ostatních vysotek, ale ohromnou zeměkoulí z oceli. Před zahájením výstavby byla nejdříve srovnána se zemí prakticky celá historická čtvrť Zářadí. Základy budovy byly položeny až po Stalinově smrti, stejně jako u hotelu Ukrajina. Zatímco hotel se ještě podařilo dokončit, výstavba tohoto monstrózního projektu byla zastavena v roce 1955. Podařilo se pouze položit základy a několikapatrový ocelový skelet byl rozebrán. Deset let se na staveništi nic nedělo, až v roce 1964 posloužily již hotové základy k výstavbě rozlehlého hotelu Rossija. I tuto budovu opět navrhl Čečulin, ale k originálnímu konceptu se již nevrátil a navrhl zcela novou stavbu. Původní plán byl v mírně obměněné podobě využit pro stavbu Paláce kultury ve Varšavě.

Nejvyšším mrakodrapem Evropy se v roce 2005 stal moskevský Triumph Palace. Design budovy záměrně připomíná ostatní Stalinovy vysotki, proto se jí záhy po dokončení začalo přezdívat osmá Stalinova sestra. 264 metrů vysoká budova je obložena převážně mramorem a travertinem a skládá se z devíti sekcí různých výšek, z nichž má každá samostatný vchod. Celý komplex je průchozí v pátém podlaží. Umístění téměř padesát metrů vysoké špičky na vrchol stavby se ukázalo jako nelehký inženýrský oříšek. Model věže byl nejprve otestován ve větrném tunelu. Poté bylo zkonstruováno ústřední ocelové těleso, které bylo následně opět rozebráno na 3000 kusů určených ke galvanizaci. Kvůli riziku koroze ve velké výšce bylo na každý z nich naneseno několik ochranných vrstev. Základ věže, sestávající z osmi částí, byl nejdříve smontován na prostranství před budovou, poté jej vyzvedly speciální jeřáby do výšky přes 200 metrů. Po vyztužení tělesa nerezovými ocelovými pláty byla špička v několika částech dopravena na vrchol dvěma helikoptérami. Její celková váha dosáhla 52 tun. Je rovněž vybavena dynamickým oscilačním supresorem, který zajišťuje ochranu proti náporům větru. Triumph Palace obsahuje přes tisíc přepychových apartmánů, dále obchody, restaurace, kluby a další zařízení určené výhradně pro nájemníky. V současnosti již ale není nejvyšší v Evropě. Moskva poslední dobou zažívá boom ve výstavbě mrakodrapů, a tak už v roce 2007 předala titul budově Naberezhnaya Tower C.

Vysotki byly a stále jsou mimořádně kontroverzní budovy. Mnozí je nemohou vystát, protože symbolizují hrůzy stalinského teroru. Někteří je považují za odporné cukrářské kýče nebo nevkusnou směs buržoazního přepychu s totalitní monumentálností. Jiní se oprostili od jejich symboliky a pohlížejí na ně jako na jedinečné zastánce jednoho krátkého architektonického období. Je nesporné, že i v budoucnu si tyto budovy najdou své zaryté odpůrce i vášnivé obdivovatele.

The Great Nasby

Nasby Building, 1905

Nasby Building
30. léta 20. století

Architekt Edward Fallis dostal začátkem roku 1893 jednoznačné zadání. První mrakodrap amerického Toleda musí přitahovat pozornost, vypadat jako žádný jiný a stát se symbolem města. Fallis byl už v té době uznávaným architektem, který navrhl více než stovku budov většinou v historickém stylu. Navíc to byl zapálený student historie španělského Toleda, a tak jeho dosud největší a nejvyšší projekt vlastně nemohl dopadnout jinak. Když byla budova v roce 1895 dokončena, splnila do puntíku všechny požadavky zadavatele. Inspirace španělskými barokními katedrálami je okamžitě patrná a budově dokonale sedla. Nosná konstrukce neobsahovala ocelový skelet, ale tvořily ji masivní zdi z kamene. Mrakodrap měřil v nejvyšší části 71 metrů, byl obložen sytě červenými cihlami a terakotou. Budova byla určena administrativním účelům. Nejvyšší obyvatelné podlaží si za kancelář zvolil samotný Fallis a pobýval zde až do roku 1927. Kruhová zvonice neobsahovala zvony, ale řadu barevných světel, které v noci zářily jako maják. Sotva byl mrakodrap dokončen, dostal přezdívku po bizarní postavičce místní historie. Petroleum Vesuvius Nasby byl voják z americké občanské války, který posílal dopisy z fronty novinám Toledo Blade, a ty je postupně otiskovaly v seriálové podobě. Jenže Nasby ve skutečnosti nikdy neexistoval. Vše si vymyslel David Locke, místní novinář a satirik, a jméno Nasby používal jako pseudonym. Proč byl ale mrakodrap pojmenován právě po Nesbym? To zůstává dodnes tajemstvím. Následná historie budovy se nedá nazvat jinak než zvěrstvem obludných rozměrů. V roce 1934 byla odstraněna zvonice, údajně kvůli narušené statice. Daleko větší devastace následovala o třicet let později při šíleném pokusu o modernizaci. V roce 1964 byly odstraněny arkýřová okna a zdobné prvky z terakoty a zbytek historické fasády překryt velkoformátovými panely. Až začátkem tohoto století se ukázalo, že byly plné azbestu. V roce 2011 bylo nebezpečné obložení vyměněno, budova ale zůstala v otřesném stavu, který ani v nejmenším nepřipomíná zašlou krásu. Kromě několika obchodů v přízemí je dnes prázdná a plány na celkovou renovaci zatím zůstávají jen na papíře.

Nasby Building v současnosti

Dalo Chicago skutečně světu první mrakodrap?

V roce 1871 dokázala jediná kráva proměnit Chicago ve spáleniště. Když v neděli večer 8. října převrhla v jedné stodole petrolejovou lampu, neměla tušení, co způsobila. Požár se rychle rozšířil do celého města postaveného převážně ze dřeva. Když se za necelé dva dny podařilo plameny uhasit, většina města byla zničena a téměř třetina obyvatel zůstala bez přístřeší. Vznik požáru se ve skutečnosti nepodařilo nikdy objasnit a příběh o krávě je jen legendou, byť s reálným podkladem. Faktem zůstává, že Chicago vděčí tomuto zničujícímu požáru za přeměnu v moderní velkoměsto. Obyvatelé se ihned po katastrofě pustili do obnovy města. Stačily tři roky, aby se Chicago opět postavilo na nohy, tentokrát ale dřevo nahradily kámen, litina, železo a později ocel i beton. Horečnatá stavební činnost nepolevila ani v následujících letech a proměnila Chicago v druhé nejvýznamnější americké město hned po New Yorku.

Na začátku osmdesátých let 19. století uspořádala pojišťovna Home Insurance Company of New York architektonickou soutěž o návrh své budoucí chicagské pobočky. Vítězem se stal americký architekt William Le Baron Jenney, který navrhl budovu, jež je mnohými považována za první skutečný mrakodrap a téměř 130 let nekončícím zdrojem vášnivých debat odborníků. Má se za to, že v konstrukci této budovy bylo vůbec poprvé využito kovového skeletu nesoucího tíhu stavby místo obvodových zdí, které tak již neplnily žádný strukturální účel. Právě zásluhou tohoto konstrukčního systému je tato stavba mnohými označována jako první mrakodrap světa. Stavební povolení bylo uděleno 1. března 1884 a ještě týž den se začalo s výstavbou. Značně porézní půda pod stavbou si vynutila použití unikátního systému základů spočívajícího ve výstavbě několika základových desek, jež byly vzájemně propojeny ocelovými kolejnicemi. Stavební plány přesto počítaly s poklesem budovy o 10 centimetrů, což postupem času skutečně nastalo. Budova byla dokončena v roce 1885 a svými deseti podlažími dosáhla výšky 42 metrů. Architektonicky ji lze s určitými výhradami zařadit mezi rané zástupce chicagské školy, jejímž typickým rysem je optické rozdělení budovy podle antického sloupu na podstavec, dřík a hlavici. Pozdější přístavba ale toto již tak nevýrazné rozdělení narušila. Home Insurance Company obsadila jen malou část z celkových 235 kanceláří, zbylé pronajala bankéřům, brokerům, advokátům a nezávislým pojišťovacím agentům. V roce 1890 přibyla budově další dvě podlaží a celková výška se posunula na 55 metrů. Už za existence této budovy ale vyvstaly pochybnosti, zda-li má tato stavba ve skutečnosti takový význam, jaký se jí přikládal. Koncem dvacátých let 20. století byla považována za stavebně i architektonicky zastaralou a mnohem hodnotnější než nemovitost byl pozemek, na němž stála. Demolice budovy v roce 1931 dala odborníkům příležitost podrobně prozkoumat její konstrukční rysy. Vyšlo najevo, že si roky neprávem uzurpovala nárok na titul první mrakodrap, který ve skutečnosti náleží jiné budově. Studie publikována rok po demolici jednoznačně odmítla označit Home Insurance Building za první mrakodrap. Kovový skelet nejenže nenesl celé zatížení budovy, ale zcela postrádal jakékoli stabilizační prvky proti bočnímu zatížení větrem. Dalším problémem Home Insurance Building bylo, že obvodové zdi ve skutečnosti nebyly závěsné, ale nosné. Odborná analýza publikována v roce 1934 byla ještě podrobnější. Potvrdila závěry předešlé studie a kromě jiného prokázala, že obvodový plášť budovy významnou měrou přispíval k celkové stabilitě konstrukce. Home Insurance Building patřila bezesporu mezi konstrukčně nejmodernější stavby tehdejší doby. Za zmínku stojí především první užití ocelových nosníků v nejvyšších třech podlažích, ale označit proto právě tuto budovu jako přelomovou stavbu historie výstavby mrakodrapů je přehnané a účelové. V době dokončení nebyla navíc ani nejvyšší budovou v Chicagu, natož na světě, jak dodnes některé zdroje mylně uvádějí. Ať se na tuto budovu podíváme z jakéhokoliv úhlu, tak epochální význam, jaký se jí přikládá, nikdy neměla.

Jakou budovu tedy lze označit za skutečně první mrakodrap světa? Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku ale nelze jednoduše odpovědět. Debata probíhá více než sto let, a to zejména kvůli neexistenci ustálené klasifikace mrakodrapu. Vždy tedy záleží na konkrétním kritériu, které si daný historik zvolí.
 

Pokud budeme za hlavní kritérium považovat výšku, pak se prvním mrakodrapem mohla stát už v roce 1850 Jayne Building ve Philadelphii. Není pochyb, že lékárník David Jayne svou stavbou dalece předstihl dobu. Přišel s převratnou myšlenkou, že jeho nová budova bude vysoká, protože vysoká jednoduše být mohla. Když byla slavnostně otevřena, jen kostelní věže konkurovaly této desetipodlažní stavbě. Architektonicky se inspirovala benátskými paláci v gotickém stylu, jmenovitě Palazzo Cavalli Franchetti a Palazzo Santa Sofia. Výška téměř 40 metrů se stala senzací pro veřejnost i celonárodní deníky. Jayne si jako jeden z prvních uvědomil obrovskou reklamní sílu výškových budov, proto na průčelí umístil své jméno a na střechu nechal postavit dřevěnou vyhlídkovou věž. Poprvé v dějinách Spojených států se mohla nějaká komerční budova pochlubit veřejnosti přístupnou vyhlídkovou terasou. Kdo se chtěl pokochat výhledem na město, musel ale nejdříve absolvovat pořádný výšlap. Budova měla jen dvě primitivní nákladní zdviže bez jakéhokoliv zajištění. Přestože se jimi občas projeli někteří líní zaměstnanci, za skutečné výtahy je nelze považovat. Na Otisův vynález bezpečného výtahu si svět musel počkat do roku 1853. Další novinkou byla existence splachovacích záchodů na každém patře. Podobný luxus nabízelo tehdy jen minimum budov. Byznys i nadále rostl, a tak hned následující rok po dokončení přibyly budově dvě šestipodlažní křídla s podobným vzhledem jako originální stavba. V březnu 1872 zachvátil budovu požár, při němž byla poškozena horní patra a zcela zničena dřevěná vyhlídková věž. Součástí následné opravy byla instalace jednoho parního výtahu, vyhlídka už ale nebyla nikdy obnovena. Další událost měla mimořádný historický význam. V roce 1873 navštívil teprve sedmnáctiletý Louis Henry Sullivan Philadelphii, kde získal práci u význačného architekta Franka Furnesse. Ten měl svou kancelář přímo naproti Jayne Building. Sullivan se později stal jedním z nejvýznamnějších světových architektů a díky svým budovám je dodnes nazýván otcem mrakodrapů. Je velmi pravděpodobné, že dennodenní výhled na tehdy již novou podobu Jayne Building inspiroval o mnoho let později jeho práci na Wainwright Building v St. Louis. Obě budovy si jsou zřetelně podobné vzhledem i funkčností. Jak velká tato inspirace ve skutečnosti byla, zůstane asi navždy předmětem dohadů. V padesátých letech minulého století se celé bloky ulic v centru Philadelphie likvidovaly a měnily na městský park. V roce 1957 došla řada i na Jayne Building. Budova při demolici vydala své poslední a nejhodnotnější tajemství. Jak se ukázalo, při výstavbě byly použity na tehdejší dobu nebývale moderní konstrukční metody. Obvodové nosné zdi byly z cihel, vnitřní nosné zdi již ale nahradila řada železných sloupů, která byla po obvodě uložena ve vnějším zdivu. Díky tomuto hybridnímu, takřka modernímu konstrukčnímu řešení, byly vnitřní prostory prostorné a dobře osvětlené. Obdobnou konstrukci měly přádelny vlny a skladištní budovy v Anglii, odkud se nové konstrukční řešení koncem 18. století zvolna rozšířilo do Evropy a postupně i na americký kontinent.

Mnozí považují za hlavní, ne-li nejdůležitější kritérium mrakodrapu použití samonosného skeletu ze železa nebo oceli a s obvodovými zdmi, které neplní žádný nosný účel. Podle tohoto kritéria se prvním mrakodrapem stal v roce 1889 Tower Building v New Yorku. John Noble Stearns, dovozce a později  jeden z prvních amerických výrobců hedvábí, zakoupil v nejstarší části newyorského Manhattanu velmi úzký a dlouhý pozemek s atypickými rozměry 6,6 x 49 metrů. Počítal s tím, že přikoupí i sousední pozemky, jež poté spojí v jeden, kde poté postaví sídlo své společnosti. Nákup se mu však nezdařil, a tak stál před zdánlivě neřešitelným problémem. Plánovaná jedenáctipodlažní budova postavená tradičním způsobem by musela mít nosné zdi tak mohutné, že by vyplnily prakticky celé přízemí. Zbylo by jen místo pro velmi úzkou vstupní halu. Ztráty nerealizovaných výnosů z nájemného odsoudily výstavbu jako ekonomický nesmysl. Stearns se se svým problémem obrátil na několik architektů, ale jen Bradford Lee Gilbert výzvu přijal. Dnes téměř zapomenutý Gilbert byl v té době uznávaným architektem mnoha nádražních budov po celých Spojených státech a možná právě tato blízkost k dráze mu vnukla řešení. Po několika měsících usilovného přemýšlení jej napadlo, že by pro Tower Building mohl využít podobnou konstrukci, jakou má železniční most. Co když celou mostní konstrukci zvedne do vertikální polohy a pak ji jednoduše obloží fasádou? Myšlenku zpracoval do konkrétní podoby a vyprojektoval první mrakodrap na světě s nenosným obvodovým pláštěm, jenž byl zavěšen na skeletovou konstrukci tvořenou kovovými prvky. Skelet této výškové stavby dospěl v podstatě k totožné formě, v níž se vyskytuje i dnes. Byla to geniální a přitom jednoduchá myšlenka, jenže schvalovací komise stavebního úřadu si s tímto obskurním konstrukčním systémem nevěděla rady. Gilbert byl nucen svůj koncept osobně vysvětlit, přitom se uchýlil k malé lsti. Při své podrobné argumentaci před komisí se zmínil, že v Chicagu se chystá výstavba budovy s podobným konstrukčním řešením. Právě tato zmínka převážila pomyslnou misku vah v jeho prospěch. Příznačná newyorská hrdost nemohla připustit, aby právě v rivalském městě vyrostla potenciálně významná budova. Komise nakonec povolení udělila v dubnu 1888 i přes výhrady konzervativní části úředníků. Výstavba začala o dva měsíce později a po celou dobu byla doprovázena protesty obyvatel sousedních nemovitostí. Když byla budova téměř hotova, jejich obavy umocnila silná vichřice o síle přes 110 km/h, jež se přihnala do New Yorku. Před stavbou se srotil dav čumilů a dychtivě očekával její zhroucení. Jaké asi bylo jejich zklamání, když se konstrukce v silném větru nepohnula ani o píď. Budova byla slavnostně otevřena 27. září 1889. Ač se konstrukčně jednalo o moderní stavbu, architektonické řešení bylo inspirováno strážní věží středověkých evropských hradů. Obě boční strany zůstaly zcela holé, pravděpodobně kvůli očekávané budoucí zástavbě, což později skutečně nastalo. Netrvalo dlouho a budova začala svému majiteli přinášet značné příjmy z nájemného. Jedním z nájemníků se stal i samotný Bradford Gilbert, jenž si zřídil kancelář v nejvyšším patře. Stavitelé a architekti velmi rychle přijali nový konstrukční koncept za svůj a New York záhy zasáhla mrakodrapová horečka nemající v historii obdoby. Devadesátá léta 19. století významně proměnila panorama dolního Manhattanu a v roce 1900 se nacházelo osm z deseti nejvyšších budov světa právě v New Yorku, a to v okruhu necelých dvou kilometrů. Prominentní adresa v dolní části Broadwaye předznamenala neslavný konec budovy. Během dvaceti let se tísnila mezi mnohem vyššími stavbami a jako ekonomicky nerentabilní byla zlikvidována bez povšimnutí veřejnosti již v roce 1914 navzdory svému nespornému stavebnímu významu.

Účelové vypichování různých kritérií pro stanovení prvního mrakodrapu je ale poněkud problematické. Mrakodrap je komplexní stavba, na kterou je nutno pohlížet jako na složitý celek. Jen výška nebo odlehčené konstrukční provedení nestačí. Neméně důležité vlastnosti takovéto stavby jsou existence výtahu, ohnivzdorný systém, instalační rozvody, dostatečný přístup světla a vzduchu a také ekonomická návratnost. Tím se dostáváme ke skutečně prvnímu mrakodrapu světa, kterým se již v roce 1870 stal Equitable Life Assurance Building v New Yorku. Právě v této budově se sešly všechny technické inovace předešlých let v dostatečně vyspělé formě. Pojišťovna Equitable Life Assurance Society of the United States zažívala celá šedesátá léta 19. století obrovský ekonomický rozmach, hlavní sídlo jí však stále chybělo. Zakladatel a tehdejší viceprezident společnosti Henry Baldwin Hyde a tři vyhlášení architekti - Edward H. Kendall, Arthur D. Gilman a George B. Post - společně navrhli převratnou stavbu. Prvotní návrhy nezahrnovaly výtah, prozíravý Hyde v něm ale spatřoval netušené obchodní možnosti a chtěl, aby jeho budova takové zařízení obsahovala. To, co dnes bereme jako samozřejmost, byla tehdy doslova revoluční myšlenka. Navíc natolik novátorská, že Hyde musel všechny tři architekty přesvědčovat, že tento nápad bude slavit úspěch. Když byla budova 1. května 1870 slavnostně zpřístupněna zaměstnancům i veřejnosti, stala se okamžitě senzací. Všechny deníky v zemi tuto stavbu inspirovanou francouzskými paláci velebily jako stavební i architektonický triumf. Konstrukce budovy byla podobného hybridního rázu jako Jayne Building ve Philadelphii. Nosné obvodové zdi byly v přízemí téměř dva a půl metru silné, použití kovových prvků pro odlehčení celkové struktury stavby bylo ale ve vnitřních prostorách mnohem rozsáhlejší než u staršího protějšku ve Philadelphii. Střechu tvořilo již výhradně železo. Výška kolem 43 metrů zajistila stavbě titul nejvyšší na světě. Návštěvníci obdivovali rozlehlá dvoupatrová okna, okázalý vstup s alegorickým sousoším a pompézní bankovní halu se zdobenými střešními okny. Pro většinu z nich byla ale největším zážitkem jízda jedním ze dvou komfortních parních výtahů do nejvyššího patra, odkud měli New York jako na dlani. Není divu, že právě ty nejvýše umístěné kanceláře se brzy staly těmi nejvyhledávanějšími. Hydeova předvídavost se do puntíku naplnila. Díky existenci výtahů se navždy změnilo vnímání výškových staveb: dosud nejméně oblíbené administrativní prostory v nejvyšších patrech se rázem staly těmi nejžádanějšími a nejdražšími. Equitable Life Assurance Society se záměrně usídlila ve druhém a třetím podlaží, aby mohla ty nejlukrativnější prostory pronajmout. Přízemní halu si pronajala banka, nejvyšší patra se stala velmi oblíbená mezi advokáty. Výběr nájemného dokázal pokrýt veškerý provoz budovy a přinášel i příjmy navíc. Společnosti se mimořádně dařilo i v následujících letech, a tak byla budova již v roce 1876 rozšířena a mansarda zvýšena. V roce 1878 byla jako jedna z prvních elektrifikována. V roce 1886 se Equitable stala největší pojišťovnou světa a ještě týž rok se pustila do nejvýraznější přestavby svého sídla. Práce byla ukončeny v roce 1889, to již stavba zabírala celý uliční blok a dosáhla konečné výšky 52 metrů. Další rozšíření, tentokrát vertikální, se plánovalo od roku 1910, ale osud tomu chtěl jinak. Ráno 9. ledna 1912 zachvátil stavbu požár, který se pravděpodobně rozšířil z restaurace do celé budovy. Snahu hasičů komplikoval mráz o síle -27 °C, a tak ohni prakticky nic nezabránilo zpustošit celou budovu. Dílo zkázy dokonala voda, která ruiny proměnila v ledový palác. Zbytky budovy posloužily odborníkům k důkladnému průzkumu konstrukčních vlastností stavby, hned poté se na uvolněné parcele začalo s výstavbou nového sídla. Jediné, co se dodnes z původní stavby dochovalo, je bronzová socha zakladatele společnosti z roku 1901, která bez úhony přečkala požár i pád prohořelých stropů. Všechny jmenované vlastnosti této stavby, jakož i její výrazný ekonomický úspěch, se staly vzorem pro budoucí výškové budovy. Proto právě tuto budovu můžeme s klidným svědomím označit za skutečně prvního zástupce nového typu budovy - mrakodrap!

Bylo by bláhové se domnívat, že právě tento článek ukončí století trvající dohady. Diskuse na toto téma bude nepochybně pokračovat i nadále. Noví kandidáti na titul se jistě najdou, ale sesadit z pomyslného piedestalu Equitable Life Assurance Building nebude jednoduché. Do té doby ať obyvatelé Chicaga prominou, nebylo to jejich město, ale New York, který dal světu první mrakodrap.