Lake Point Tower

Ludwig Mies van der Rohe navrhl již v roce 1922 pro Berlín zakřivenou skleněnou administrativní věž. Tehdy ale nemohla být postavena kvůli nedostatku financí a nevyvinuté stavební a skleněné technologii. Bývalí Miesovi studenti John Heinrich a George Schiporreit uvedli v šedesátých letech vizi svého učitele v reálný bytový projekt. Budova, dokončená v roce 1968 v Chicagu, se stala poctou jednomu z nejvýznamnějších architektů ke konci jeho života. Mrakodrap má v půdorysu tvar trojlístku a je obložen těsně padnoucím skleněným pláštěm. Díky svému tvaru a hladkému zasklení zachycuje sluneční světlo v kteroukoliv denní dobu. Všech 752 bytů je situováno tak, aby měly vždy alespoň jedno okno s výhledem na Michiganské jezero. Zakřivení fasády nabízí obyvatelům unikátní zážitek: okenní sloupky jsou od sebe vzdáleny tak, aby se osobě stojící těsně u okna zcela ztratily z periferního vidění. Iluze volného prostoru je tak dokonalá. Budova měří 197 metrů a titul nejvyššího obytného mrakodrapu světa uzmula po čtyřech letech dvojčatům Marina City. Dokázala si jej pak udržet až do roku 1993. V nejvyšším kruhovém podlaží na střeše stavby se nachází restaurace Cité Chicago, která je přístupná pro obyvatele i návštěvníky. Budova je součástí siluety Chicaga, přesto si od ní drží odstup. Díky tomu nabízí neopakovatelný výhled na Michiganské jezero z jedné strany a centrum města z druhé. Lake Point Tower neztrácí ani po 45 letech od svého dokončení nic ze svého šarmu a mezi nájemníky je dlouhodobě oblíbený. Ceny bytů i nájemného tomu samozřejmě odpovídají.

Panorama Chicaga. Lake Point Tower zcela vpravo

Scotia Plaza

Už v osmdesátých letech bylo evidentní, že stávající mrakodrap z roku 1951 nebude stále se rozrůstající Bank of Nova Scotia brzy stačit. Původní mrakodrap obdržel už v roce 1975 status historicky významné budovy, takže jakékoliv bourání nebo výrazné stavební úpravy byly vyloučeny. Vedení banky se tedy rozhodlo pečlivě opravit původní budovu a hned nato postavit zcela novou v jejím těsném sousedství. Toronto se tak v roce 1988 stalo domovem jednoho z nejzdařilejších postmoderních mrakodrapů světa. Design nové budovy je nesmírně citlivý ke své starší sestřičce. Obě budovy stojí v ostrém kontrastu, přesto se dramaticky doplňují. Je to nejen díky vhodně zvolené fasádě z rudé žuly, ale i rovnoběžníkovému půdorysu, jenž propůjčuje budově až neuvěřitelnou štíhlost. Vizuálně tak nezadupává historický mrakodrap do země, naopak funguje jako jeho pomyslné prodloužení do nebes. Stejně citlivý přístup byl zvolen i pro vstupní halu. Čtrnáctipodlažní prosklené atrium propojuje starou stavbu s novou a zahrnuje historické i moderní architektonické prvky. Mrakodrap s oficiálním jménem Scotia Plaza měří 275 metrů a v době dokončení se stal druhým nejvyšším v Torontu i Kanadě, loni ale klesl na třetí příčku. Prostory jsou využívány jako kanceláře, hotel a v nejnižších patrech jako maloobchodní pasáž. Bank of Nova Scotia prodala celý komplex v roce 2012, přesto dodnes zůstává zdaleka největším nájemcem v obou budovách.

Xerox Center

Americký architekt německého původu Helmut Jahn je považován za předního tvůrce nové tváře Chicaga, které ozvláštnil celou řadou nevšedních budov. Po spolupráci na menších projektech přišla v roce 1977 první velká autorská výzva, kterou byl Xerox Center právě v Chicagu. Při návrhu této budovy vycházel Jahn z jednoduchých geometrických tvarů a materiálů ovlivněných Ludwigem Mies van der Rohem. Mrakodrap se tyčí nad městem na 45 bezešvých patrech ze skla, hliníku a betonu. Mohutná krabicovitá struktura je v jednom z rohů proříznuta skleněným válcem, což působí impozantně, uhlazeně a svěže. Plášť budovy se ladně vine kolem křižovatky ulic South Dearbon a West Monroe. Původní barva fasády měla být tmavě modrá, nakonec byla změněna na bílou. Okna na severní straně vpravo od zaoblení jsou záměrně rozlehlejší, protože se jim dostává mnohem méně slunečního světla. Budova s výškou 151 metrů byla dokončena v roce 1980 a Jahnovi přinesla aplaus odborníků i veřejnosti. Ten se v dalších letech rychle vypracoval mezi nejvlivnější architekty světa. Vzpomeňme slavnou dvojici mrakodrapů Liberty Place ve Philadelphii nebo snad ještě slavnější Messeturm ve Frankfurtu nad Mohanem, jenž byl přijat s bezvýhradným nadšením.

National Commercial Bank

National Commercial Bank, největší banka arabského světa, pověřila začátkem 80. let slavné americké studio Skidmore, Owings a Merrill, aby jí v Džiddě navrhlo skutečně působivé sídlo. Jak ale splnit požadavek zadavatele pro město s pouštním klimatem a extrémně vysokými denními teplotami? Gordon Bunshaft, tvůrce slavné Lever House v New Yorku, se zde musel zcela oprostit od amerických stavebních vzorů. Jeden z nejtalentovanějších architektů studia SOM si s výzvou poradil a vytvořil budovu ve tvaru trojbokého hranolu připomínající monument. Zároveň dokázal, že moderní firemní sídlo může úspěšně ladit s místní architekturou Středního východu funkčně i symbolicky. Trojstranná věž je zvenku zcela uzavřená až na tři velká okna, přivádějící světlo a vzduch do vnitřních trojúhelníkových nádvoří. Kanceláře umístěné při všech třech zdech jsou otevřeny pouze do vnitřního atria. Jsou tak dokonale chráněny před horkem a příliš intenzivními slunečními paprsky. Ke stavbě těsně přiléhá obslužný komín, kde se nacházejí výtahy, schodiště a technická zařízení. Součástí komplexu je nízké válcovité těleso u podnože hlavní budovy, kde se nachází parkoviště. Mrakodrap byl dokončen v roce 1983 a svou výškou 126 metrů se na sedmnáct let stal nejvyšší budovou Saúdské Arábie.

860–880 Lake Shore Drive

Ludwig Mies van der Rohe již deset let před slavnou Seagram Building posunul v Chicagu své okřídlené rčení méně je více do konkrétní podoby. V roce 1948 implementoval své inovativní myšlenky do návrhu dvou obytných domů na Lake Shore Drive. Jejich na první pohled čistá jednoduchost je ve skutečnosti výsledkem hluboce promyšlené koncepce a výpočtů. Domy, dokončené v roce 1951, stojí na Miesových oblíbených ocelových skeletech ve tvaru L, jež umocňují silný vertikální dojem a dodávají jim stejně působivou vizuální kvalitu. Díky tomuto konstrukčnímu řešení působí budovy podstatně vyšším dojmem, ač obě měří jen 82 metrů. Abstraktnost je zdůrazněna propojením obou bloků: stojí k sobě v pravém úhlu a široké průčelí jedné budovy se střetává s užší stranou druhé. Díky čistému designu nelze určit, které části budov slouží jako průčelí nebo zadní trakt. Mies van der Rohe je totiž navrhl jako dokonalé tvary: nic nesmělo narušit jejich formální čistotu. Došel až tak daleko, že navrhl i jednotné žaluzie zakrývající celoplošná okna. Veškerá obslužná činnost budov, jako je praní prádla, skladování a parkování, je soustředěna do podzemí. V prosinci 2009 byla dokončena téměř dvouletá renovace, pří níž byl opraven zkorodovaný vnější ocelový rám, rozsáhlé praskliny v obložení, vstupní hala a travertinové dlaždice na malém náměstí před komplexem. Obytné domy na Lake Shore Drive jsou pokládány za jeden z nejvýznamnějších rezidenčních projektů dvacátého století.

Torre Velasca

Juan Fernández de Velasco by se otáčel v hrobě, kdyby zjistil, jaká obludnost nese jeho jméno. V roce 1958 byla v centru Milána dokončena nepřehlédnutelná budova, která je dodnes zdrojem odporu a posměchu. Tato výstřední věž budí vášně o to víc, když ji srovnáme s nesmírně elegantní Grattacielo Pirelli, dokončenou ve stejný rok jen o několik kilometrů dále. Záměr proslulého studia BBPR (Barbiano di Belgiojoso, Peressutti a Rogers), jež stavbu projektovalo, byl dostat znovu na výsluní vikomtskou majestátnost smíšenou s dynamikou moderních struktur. Tato výstřední stavba měla být moderní podobou středověké italské věže, místo toho vznikl sporný a příliš ostentativní pokus o příklon k historismu. 106 metrů vysoká budova byla věnovaná Donu Juanovi Fernándezovi de Velasco, španělskému guvernérovi z konce 16. století, který právě na tomto místě otevřel široké náměstí jako spojovací uzel pro průjezd karnevalových vozů. Z hlavního tělesa budovy je na krakorcích vyneseno osm horních pater, zatímco spodní část se zdá být založena na systému opěrných pilířů. Mrakodrap díky tomu připomíná milánský hrad Castello Sforzesco. BBPR bylo od počátku známo útočením na dogmata v architektuře. Z jejich pohledu měla být architektura zakořeněna ve specifické lokalitě a měla odpovídat místním stavebním tradicím. I přes zjevný záměr studia skloubit vzhled budovy s historií města vznikla stavba, jež působí spíše jako nechtěný architektonický vtip.

City Tower

City Tower v současnosti

Torzo původní budovy
Československého rozhlasu

Výstavba nového sídla Československého rozhlasu v Praze byla zahájena už v roce 1983. Mrakodrap byl od počátku plánovaný jako budoucí nejvyšší budova v zemi. Do nového obřího komplexu na pankrácké pláni se měly sestěhovat všechny pražské provozy rozhlasu. Stavbu ale provázely průtahy, kvůli nimž se začátkem roku 1989 krčila na staveništi jen dvě patra. Sametová revoluce zastihla rozestavěný skelet zhruba v polovině. I po revoluci se snažil rozhlas budovu dokončit. Do konce roku 1992 byla dokončena nosná konstrukce, rozpracováno opláštění budovy a část interiérů. V roce 1993 byla stavba téměř hotova, ale pro tehdy už Český rozhlas se ukázala jako předimenzovaná, technologicky zastaralá a plná azbestu. Největší překážkou však byl nedostatek financí. Český rozhlas prodal nedokončené torzo v roce 1999 po několika neúspěšných pokusech. Nový vlastník, společnost ECM Real Estate Investments, zahájil v roce 2005 radikální opravu s cílem přestavět objekt na moderní administrativní budovu. Z konstrukce mrakodrapu zbyl po demontáži fasády, všech technologických zařízení a konstrukcí z azbestu pouze nosný skelet. Ten byl následně půdorysně rozšířen všemi směry a nahoře nastaven. Kromě podzemních garáží pro více než osm set aut a kancelářských prostor vznikla ve 27. patře také restaurace s jedinečným výhledem na Prahu, která je přístupná pro nájemce i veřejnost. V roce 2008 byla budova dokončena po neuvěřitelných 25 letech od zahájení původní stavby. Dostala nový název City Tower a svou výškou 109 metrů se stala na pět let nejvyšší budovou Česka. Letos ji o fous převýšil nově dokončený AZ Tower v Brně. ECM budovu prodala už rok po dokončení, současný vlastník je společnost Consideratio.

Bank of China Tower

Snadno rozpoznatelný symbol Hongkongu a jeden z nejoriginálnějších mrakodrapů světa, to je Bank of China Tower. Myšlenka postavit v Hongkongu pobočku Bank of China vznikla na základě rozhodnutí Velké Británie z roku 1984 o odstoupení Hongkongu Číně. Číňané, očekávající znovunavrácení kolonie a po jasném zviditelnění nastupující světové finanční síly, oslovili amerického architekta čínského původu I. M. Peie. Bank of China musela překonat nesmírné geografické, politické a stavební překážky. Budova vysoká 367 metrů je situována v husté centrální zástavbě na malém pozemku, spoutaném spletí autostrád a ramp. Konstruktéři také museli zohlednit skutečnost, že se stavba nachází v zóně ohrožované tajfuny. Namáhání větrem je dvojnásobné oproti New Yorku a co se týče ochrany před zemětřesením, je stejně přísné jako v Los Angeles. Pei použil i zde, jako v řadě jiných staveb, trojúhelník jako dominující formální prvek. Vytvořil stavbu ze čtyř trojhranných, různě velkých věží, které jsou nahoře uzavřeny šikmou napříč několika patry. Plně prosklená fasáda je rozčleněna křížícími se ocelovými pásy. Odborníci do budovy zakleli řadu receptů pro zlepšení úspěšnosti výstavby. Například nosná konstrukce budovy byla dokončena 8. 8. 1988, což bylo podle expertů učení feng-šuej nejpříhodnější datum minulého století. Mrakodrap byl dokončen v roce 1990 a stal se prvním mimo americký kontinent, který překročil výšku 300 metrů. Trojúhelníkový modul budovy se prolíná i do kompozice okolní čínské zahrady v přízemí banky. Typické je užití přírodních materiálů, vodních prvků a tradičních čínských rostlin. Znakem čínských zahrad je kontrast plynoucí dynamiky složitosti a jednoduchosti, aktivity a odpočinku. Dnes působí Bank of China v centru Hongkongu jako gigantický zenový talisman, jehož ocelové křivky zvýrazňuje působivé noční osvětlení.

Bank of Nova Scotia Building

Bank of Nova Scotia Building, 1949

Bank of Nova Scotia Building
v současnosti

Druhá světová válka právě končí a uniformní internacionální styl již nedočkavě buší na dveře. V Torontu však otáčejí kalendář o dvacet let zpět a staví mrakodrap ve stylu, který má své nejlepší roky dávno za sebou. Když se totiž Bank of Nova Scotia rozhodla postavit si v centru Toronta své nové administrativní sídlo, psal se konec roku 1929 a Velká hospodářská krize začala drtit i Kanadu. Banka přesto od projektu neustoupila a oznámila, že výstavba jejího více než stometrového mrakodrapu ve stylu art deco začne na jaře 1931. Jenže ekonomika se ten rok potopila do sraček ještě hlouběji, a tak byl celý projekt odložen na neurčito. Jen co se koncem třicátých let situace zlepšila, udeřila pro změnu Druhá světová válka a výstavba se odložila podruhé. Po konci války bance již nic nebránilo se konečně pustit do výstavby. Ještě v roce 1945 byl osloven původní architekt John M. Lyle, aby finalizoval celý projekt. Jenže Lyle umírá už v prosinci téhož roku a výstavba je odložena potřetí. V roce 1946 banka kontaktovala studio Mathers and Haldenby, kde tehdy pracovali John Beck a Arthur Eadie, dlouholetí Lyleovi asistenti. Ti všechny zdobné rysy stavby výrazně zjednodušili, aniž by narušili noblesu původního návrhu. Na fasádu přidali reliéfy s mytologickou tematikou a bankovní halu ozdobili mramorovými reliféfy, které vesměs znázorňují dělníky pracující v odvětvích úzce spjatých s investiční činností banky: těžba dřeva, rybolov, zemědělství a hornictví. Výstavba byla zahájena v roce 1949 a o dva roky později byl 115 metrů vysoký mrakodrap dokončen. Celá osmdesátá léta minulého století se nesla ve znamení změn. Budova byla nejdříve důkladně opravena a zmodernizována, aby jí pár let nato přibyla v sousedství povedená postmoderní sestřička. O ní ale až příště.

Mytologické reliéfy na vnější fasádě

Čtyřválec

BMW Building, sídlo automobilky BMW, je už přes čtyřicet let neodmyslitelným symbolem bavorského Mnichova. Výstavba mrakodrapu začala už v roce 1968 podle návrhu vídeňského profesora Karla Schwanzera. Exteriéry byly dokončeny ještě před 26. srpnem 1972, kdy v sousedním sportovním areálu začaly letní olympijské hry. Věž společně se sousední mísovitou stavbou muzea byla slavnostně otevřena 18. května 1973. Budova má v průměru 52 metrů a na výšku měří 101 metrů. Hliníkový plášť věže připomíná čtyři motorové válce. Právě počátkem šedesátých let minulého století byly na trh úspěšně uvedeny nové čtyřválcové modely, čímž se vyplnila mezera poválečné nabídky BMW skládající se z motocyklů, minivozítek Isetta a velkých osmiválcových modelů. Nová třída využívala právě čtyřválcový motor a tvořil ji sportovní čtyřdveřový vůz. Průběh stavby nebyl o nic méně zajímavější než konečný výsledek. Dvaadvacet poschodí totiž nestojí na zemi, ale je zavěšeno na centrálním betonovém jádru. Nejprve bylo odlito štíhlé jádro, kde se nacházejí výtahy a schodiště, teprve pak kolem něj vznikla jednotlivá podlaží. Začalo se ale s výstavbou nejdříve nejvyššího patra, jež bylo hydraulicky vyzdviženo nahoru, aby pod ním mohly pokračovat stavební práce na spodních patrech. V roce 1999 byla budova, kterou místní přezdívají Čtyřválec, prohlášena za historickou památku a v roce 2007 znovu otevřena po dvouleté rekonstrukci. Dodnes slouží jako světové administrativní sídlo automobilky BMW. 

Věž tisíciletí

Fosterova Okurka nakládačka je dnes již neodmyslitelně spjata se siluetou londýnské City. Původní návrh z poloviny devadesátých let byl však zcela odlišný a inspiroval se budovou Commerzbank ve Frankfurtu, kterou také vyprojektoval Norman Foster. Návrh londýnské budovy z roku 1996 počítal s 386 metrů vysokým mrakodrapem s názvem Millennium Tower. Půdorys tvořily dvě vzájemně propojené elipsy, jež se oddělovaly až v nejvyšší části stavby. Fosterova věž měla být nejvyšším mrakodrapem Evropy a dokončena včas na oslavy vstupu Londýna do nového tisíciletí. Nabízela rozlehlé podzemní garáže, obchody, kanceláře i luxusní byty v nejvyšších patrech. Architekt nezapomněl ani na celoprosklenou, několikapatrovou vyhlídkovou halu, jež se nacházela v místě rozestupu obou elips ve výšce 305 metrů. Jenže budova do okolní zástavby nezapadala a její výška omezovala hustý letecký provoz nad městem, proto byl nakonec projekt zamítnut. Foster zasedl zpět k rýsovacímu prknu a na témže místě vytvořil o několik let později nižší, zato mnohem elegantnější budovu, již zmiňovanou Okurku.