New York New York

Postavit takovou šílenost v jakémkoliv jiném městě by bylo přinejmenším na pár facek. Jenže tohle je Las Vegas a tady se extravagantním budovám daří. Hotel a casino New York New York dobře zapadá do celé řady výstředních staveb tohoto města. Celý komplex hotelu a casina s více než 2000 pokoji imituje panorama newyorských mrakodrapů včetně ikonických Empire State Building a Chrysler Building. Oba newyorské originály ale mají svá jména zaregistrována jako ochrannou známku, proto se jejich lasvegaské kopie jmenují trochu odlišně - Empire Tower a Chrysler Tower. Hotel byl dokončen v roce 1997 jako nejvyšší budova Las Vegas. Nejvyšší část sekce s Empire Tower dosahuje výšky 161 metrů. I nejbližší okolí hotelu evokuje New York v typickém lasvegaském kýčovitém stylu. Před stavbou se nachází plytké jezírko, které má připomínat newyorský záliv a 46 metrová replika sochy Svobody. Vnitřní prostory jsou pojmenovány podle známých ulic a čtvrtí New Yorku. Kromě hotelu a prestižního casina nabízí komplex celou řadu luxusních obchodů, bazény a lázně, bary a noční kluby, restaurace nebo třeba známé divadlo zařízené jako kabaret, které mnoho let hostilo slavné taneční skupiny Lord of the Dance a Cirque de Soleil. Návštěvníci se také mohou projet horskou dráhou, která ve stokilometrové rychlosti prosviští kolem celé budovy a při své divoké jízde zavítá i do vnitřních prostor hotelu. Hotel New York New York nabízí tolik atrakcí, že rozfofrovat tady své úspory bude pro každého hračka.

Opravdu naprosto ohnivzdorný?

Makléř a developer William Fleming Winecoff si v roce 1913 nechal v Atlantě postavit jeden z nejvyšších a nejluxusnějších hotelů té doby. Stavba se později zapsala do historie, ale rozhodně ne způsobem, který by se Winecoffovi zamlouval. Budovu navrhl William Lee Stoddart, proslulý architekt mnoha hotelů především na jihu Spojených států. Tato patnáctipodlažní budova s výškou 53 metrů byla strategicky umístěna v samém srdci Atlanty. Nabízela nejen klasické hotelové služby, ale také dlouhodobé rezidenční bydlení. Jedním z těchto trvalých obyvatel byli i Winecoff s manželkou. Hotel nebyl vybaven požárními hlásiči, sprinklerovým zařízením a dokonce ani únikovým systémem, přesto byl v tisku inzerován jako naprosto ohnivzdorný. Bylo jen otázkou času, kdy se stane nějaký strašný průser. A taky že jo! Falešný pocit bezpečí se 7. prosince 1946 proměnil v otřesnou tragédii. Kolem třetí ráno zaregistrovala liftgirl v pátém patře zápach dýmu. Okamžitě sjela výtahem zpět do přízemí, kde zburcovala vedení noční služby. Netušila, že oheň již pohltil prakticky celé třetí, čtvrté i páté patro. Design budovy pomohl mimořádně rychlému rozšíření požáru do celé budovy. Centrální schodiště a výtahové šachty umístěné uprostřed budovy fungovaly jako dokonalý komín. Tenké dřevěné dveře mezi schodištěm a jednotlivými patry byly převážně otevřené, a ty uzavřené nebyly pro oheň žádnou překážkou. Otevřenými nadsvětlíky se do pokojů šířil kouř. Jediná

úniková cesta byla záhy v plamenech, a tak se budova pro všechny hosty nad třetím patrem stala smrtonosnou pastí. Šířící se požár donutil mnoho zoufalých lidí vyjít ven do mrazivé noci a čekat na úzkém parapetu, až je nesnesitelný žár donutí skočit vstříc smrti. Příjezd hasičů pro většinu lidí žádnou záchranu nepředstavoval, protože i ty nejdelší hasičské žebříky tehdy dosáhly nejvýše do osmého podlaží. Když se oheň podařilo uhasit, počet obětí se vyšplhal na 119 včetně 30 mladých lidí a manželů Winecoffových, kteří se udusili dýmem v jedné z chodeb. Tato katastrofa je dodnes nejhorším požárem hotelu v historii Spojených států a měla za následek zpřísnění požárních předpisů všech komerčních staveb v zemi. Přesnou příčinu požáru se nikdy nepodařilo objasnit, ale pravděpodobně ji způsobil nedopalek cigarety odhozený kýmsi ve třetím patře. Hotel prošel nákladnou rekonstrukcí a byl opět otevřen v roce 1951, tentokrát vybaven veškerým protipožárním zařízením. V ostré konkurenci dalších hotelů v sousedství a vinou pošramocené pověsti již ale nepřinášel novým vlastníkům dostatečné výnosy, a tak v následujících letech změnil majitele minimálně dvanáctkrát. V roce 1981 se uzavřel definitivně a dalších více než 25 let zůstal prázdný. Po další opravě přivítal v řijnu 2007 opět nové hosty již jako hotel Ellis.

Smith Tower

Na začátku devadesátých let 19. století navštívil realitní magnát James W. Clise v newyorském Syracuse svého přítele Lymana Cornelia Smithe, průmyslníka a výrobce mechanických psacích strojů. Při té příležitosti mu prodal osm různě velkých pozemků v centru Seattlu. Až po dalších více než deseti letech se Smith vypravil přes celé Spojené státy na západ, aby si konečně nabyté pozemky prohlédl na vlastní oči. Tam se sešel s Johnem Hogem, dalším bohatým průmyslníkem z východního pobřeží. Ten měl v plánu postavit nejvyšší mrakodrap Seattlu a se svým záměrem se Smithovi svěřil. Smith Hogea a pravděpodobně i sám sebe překvapil prohlášením, že postaví ještě vyšší budovu. Začali se slovně předhánět, ale nakonec se oba shodli, že ekonomicky únosná bude stavba s maximální výškou kolem čtrnácti pater. Ovšem již na cestě domů Smith přemýšlel nad tím, jak postavit mrakodrap tak vysoký, aby jej žádný konkurent nepředstihnul. Mimochodem, Hoge nakonec postavil v roce 1911 budovu se sedmnácti patry, která se skutečně stala nejvyšší v Seattlu, byť to bylo jen na tři roky. Když se na Den díkůvzdání roku 1909 vrátil Smith zpět do Syracuse, zjistil, že jeho syn Burns nelenil a pilně studoval mrakodrapy v New Yorku. Hned při první společné večeři otci navrhl, ať v Seattlu postaví mrakodrap rovnou s dvaceti jedna patry a nad nimi čnící věží s dalšími dvaceti. Synovo nadšení otce nakazilo dříve, než dojedli nadívaného krocana, a záhy se společně dali do příprav. Jenže ani jeden z nich neměl žádné zkušenosti se stavbou vysokých budov a architekti Gaggin & Gaggin, které si v Syracuse najali, měli praktických zkušeností také minimum. Přes všechny potíže bylo povolení k výstavbě mrakodrapu udělěno 20. října 1910. Lyman Cornelius Smith se bohužel z této zprávy radoval jen čtrnáct dní, protože zemřel už 5. listopadu 1910. Synovi tak zůstala celá záležitost na krku. Smrt otce nezabránila Burnsovi v zahájení výstavby, která se ale protáhla na čtyři roky. Pomalu rostoucí stavbě přihlížel se zájmem sedmiletý Ivar Haglund a jistě přitom toužil vlastnit taky takový vysoký domeček. Dětské sny se málokdy splní, ale Ivarovi se o mnoho let později ten jeho splnil beze zbytku.

Mrakodrap byl veřejnosti představen 4. července 1914, tedy v den oslav americké nezávislosti. Stal se okamžitě senzací celých západních Spojených států a dodnes je jednoznačně nejoblíbenějším mrakodrapem Seattlu. Se svou výškou 143 metrů si udržel titul nejvyšší ve městě až do roku 1969. První a druhé podlaží jsou obloženy žulou, všechna ostatní mimořádně kvalitními, zářivě bílými terakotovými cihlami. Natolik dobře odolávají působení nepříznivým vlivům počasí a městské dopravě, že jejich očista za téměř sto let proběhla poprvé a zároveň naposledy až v roce 1976. Stačil k tomu obyčejný saponát. Design budovy je unikátní hybrid inspirovaný newyorskými mrakodrapy s prvky chicagské školy. Štíhlá věž s ostrou pyramidovou střechou vystupující z nižšího tělesa s půdorysem ve tvaru písmene U připomíná newyorské mrakodrapy Metropolitan Life Tower a Woolworth Building. Z chicagské školy si pro změnu vypůjčila dlouhé pásy rozlehlých oken. Propojením těchto stylů vznikla pozoruhodně originální stavba, vzdušná a plná světla. Ač jí letos bylo 98 let, působí neobyčejně moderním dojmem. Celková částka za výstavbu se odhaduje na 1,5 milionu dolarů. Burns Smith ale prodal mrakodrap už deset let po dokončení. Není známa konkrétní suma za prodej, ani jestli budova vůbec kdy generovala Smithovi dostatečné příjmy z nájemného. Za svou existenci změnila budova majitele minimálně třináctkrát. Jedním z nich se v sedmdesátých letech stal Ivar Haglund a splnil si tak svůj dětský sen. Byl zároveň jedním z mála, který svou investici dokázal zhodnotit. Renovace vnitřních prostor proběhly v letech 1986 a 1999. Poslední vlastník budovy nedokázal splácet vysokou hypotéku, a tak nemovitost loni propadla jako zástava investiční společnosti, která půjčku poskytla. Letos v březnu byla Smith Tower nabídnuta ve veřejné aukci. Budova měla poslední dobou obsazenost sotva 30% a před dražbou již dokonce jen 19%, proto i vyvolávací cena začínala na velmi přijatelných 21,3 milionů dolarů. Po krátké osmiminutové aukci ji za konečných 36,8 milionů získala společnost, které budova propadla jako zástava. Od té doby se obsazenost šplhá zpět do přijatelných čísel, jak se nájemníci pomalu vracejí zpět.

Už v době výstavby se centrum Seattlu přesunulo o několik ulic severněji a budova tak dnes stojí stranou nejhustší zástavby. Přestože je v současnosti ve městě šestnáct vyšších budov, je Smith Tower stále dobře patrná při pohledu z Pacifiku, a dodnes dominuje svému bezprostřednímu okolí. Na fotografii siluety nočního Seattlu je budova zcela vpravo.

Smith Tower vždy sloužila jen jako administrativní budova kromě dvou mimořádně zajímavých výjimek. Tou první je veřejnosti přístupný exotický Čínský sál ve 35. podlaží s vnější vyhlídkovou terasou. Nevšedním zážitkem je již samotná cesta výtahem, při níž liftboy každého krátce seznámí s historií budovy. Kompletně zrestaurovaná výtahová kabina bohatě zdobená tepanou mosazí a mědí je pastva pro oči. Nahoře čeká na návštěvníka další milé překvapení. Veškerý historický nábytek i pečlivě vyřezávaný dřevěný kazetový strop v Čínském sále dostal původní majitel budovy darem od čínské císařovny Cixi. Vdavek chtivé ženy by si neměly ujít Křeslo přání. Legenda praví, že každá žena, která se do něj usadí, se do roka vdá. Jak to funguje u mužů, není známo. Který chlap by si ale do křesla dobrovolně sednul? Sál je hojně využíván pro soukromé společenské akce a samozřejmě i svatby. Z něj je pak možno vyjít ven na vnější terasu, která obepíná celou budovu a nabízí neopakovatelný pohled na centrum Seattlu, Pacifik i Olympijské pohoří.

Mnohem lepší výhled má však Petra Franklin a její dvě dcery. Tím se dostáváme ke druhé výjimce. Třípodlažní, naprosto úchvatný penthouse v pyramidové věži je jediná soukromá rezidence v celé budově a zároveň jedna z nejunikátnějších na světě. Petra rok přesvědčovala majitele, že nevyužitý prostor ve špici by se dal přeměnit v bydlení. Nakonec jej udolala. Jenže samotná přeměna nebyla vůbec jednoduchá. Většinu prostor zabíraly obrovský vodní zásobník, staré trubky, rozvody a nevzhledné betonové boule na zemi. Malá gotická okénka nešla otevírat. Mezi jednotlivými patry se nacházely jen jednoduché žebříky a při každé přeháňce dovnitř silně zatékalo. Po nákladné rekonstrukci se z ponuré, tmavé půdy stal dechberoucí penthouse s plochou 533 metrů čtverečních a výhledem, který nemá konkurenci. Součástí rezidence je i soukromá vyhlídka na samotném vrcholku mrakodrapu. Člověk se nahoru dostane točitým schodištěm, pak ještě musí překonat úzkou šachtu po žebříku. Tlusťoch by tu neměl nejmenší šanci. Odměnou za námahu je panoramatický výhled z miniaturní prosklenné lucerny, která má průměr jen tři metry a která v noci svítí do dálky jako maják. Nájemní smlouva ukládá Petře povinnost vyměnit žárovku pokaždé, když původní skončí životnost. Smlouva ale nespecifikuje konkrétní barvu, proto Petra vyměnila jednoho dne klasickou bílou žárovku za modrou. Veřejnost změnu přivítala s nadšením, a tak modrá zůstala. Jen v prosinci ji na znamení Vánoc vymění za zelenou. Majitelka se svou rodinou sídlí ve věži od roku 1999, za tu dobu již hostila mnoho význačných návštěv. Přišli se podívat např. Bill Clinton s Hillary, Al Gore nebo hudební skupina U2. Smlouva Petře garantuje nájem na dvacet let, ale jak sama dodává, ráda by zůstala navždy.

Tower Hall

Tower Hall, 1898

Původní Tower Hall, 1853

Oděvní magnát a milionář Joseph M. Bennett se  na začátku padesátých let 19. století potýkal s palčivým problémem. Jeho byznys se natolik rozrostl, že stávající čtyřpodlažní budova v centru Philadelphie již nestačila pojmout obchod i zázemí firmy. Bennett nechtěl přikoupit sousední nemovitosti ani administrativní část přestěhovat jinam, a tak mu zbyla jediná možnost, hnát to vejš! Nová sedmipodlažní budova s honosným názvem Bennett's Tower Hall Clothing Bazaar se veřejnosti představila v roce 1855 a svou výškou byla jen o fous nižší než tehdy nejvyšší Jayne Building, nacházející se také ve Philadelphii. Architektonicky se inspirovala u normanských hradů, konstrukčně to ale byla téměř moderní budova, jejíž vnitřní nosné zdivo již bylo nahrazeno kovovým skeletem. Nová stavba pojmula obchod, výrobu oděvů, sklad i administrativní prostory. Výtahem se ale nemohla pochlubit, přestože v té době již existoval Otisův bezpečný výtah. Zboží a materiál se přepravoval mezi patry jednoduchou nákladní zdviží. V nejvyšším patře se nacházela veřejnosti přístupná vyhlídka, jež budovu ještě více zatraktivnila a přitáhla do obchodu nové zákazníky. Není divu, že se z milionáře Bennetta stal brzy multimilionář Bennett. V roce 1951 byla ale budova společně s ostatními stavbami v této ulici zlikvidována a Philadelphia tím navždy přišla o jeden z prvních mrakodrapů světa. Dnes se na jeho místě můžete vyválet v psích hovnech parku Independence National Historical Park.

Genex Tower

Betonová ohavnost nebo mistrovské dílo brutalismu? Genex Tower, dokončený v roce 1980, je natolik unikátní, že jen málokoho nechá chladným. Pravda je, že negativní mínění drtivě převažují. Tuto výrazně dominantní stavbu na předměstí Bělehradu poblíž dálnice směrem na letiště a Záhřeb tvoří dvě betonové věže. Nižší s 26 podlažími slouží administrativním účelům, vyšší s 30 podlažími pro bydlení. Na boku každé z nich se nachází válcový útvar s malými okénky ve tvaru klíčové dírky, v němž jsou ukryty výtahy a schodiště. Nejvýraznějším prvkem celé stavby je dvoupodlažní mostní konstrukce, která obě stavby propojuje, a dnes již nefunkční otočná restaurace na jejím vrcholku ve výšce 115 metrů. Původní majitel budovy byla společnost Genex, obrovský konglomerát mnoha firem a ještě v roce 1990 největší exportní firma Jugoslávie. Ta doba už je ale dávno pryč. Přestože má budova v současnosti oficiální název Western City Gate, stále se jí říká prostě jen Genex.

60 Wall Street (1989)

V roce 1989 byla na místě původního mrakodrapu dokončena nová postmoderní budova s totožným jménem 60 Wall Street a výškou 227 metrů. Svou pyramidovou střechou a obludnými několikapatrovými sloupy v nejvyšší části stavby připomíná architekturu klasických mrakodrapů. Mnohým Newyorčanům je tato stavba trnem v oku. Nejen svým nevkusným, laciným stylem osmdesátých let, ale především nevhodným umístěním přímo do centra pomyslného trojúhelníku tvořeném skvostnými art deco mrakodrapy ze začátku třicátých let Cities Service Building, Bank of Manhattan Trust Building a City Bank-Farmers Trust Building. 60 Wall působí jako tlustá tetička, co přijela na nezvanou návštěvu, a teď se chce mermomocí usadit na pohovku mezi dvě sedící děcka. Budova původně sloužila jako sídlo korporace J. P. Morgan. Když ale Deutsche Bank přišla následkem útoků na World Trade Center o svou budovu, zakoupila koncem roku 2001 mrakodrap 60 Wall Street za 610 milionů dolarů a přesunula sem celé své ústředí. V roce 2007 budovu prodala společnosti Paramount Group za 1.2 milardy dolarů a vzápětí si ji od ní dlouhodobě pronajala. Letos v lednu byl dokončen projekt pokrytí jižní a východní části střechy solárními panely s celkovým výkonem 122 kW.

Solární kolektory na jižní části střechy

60 Wall Street (1905)

Společnost International Banking Corporation, později známá jako Sixty Wall Street Company, si v roce 1905 postavila v New Yorku mrakodrap, který je dnes prakticky zapomenutý, přestože patřil svou výškou 107 metrů k nejvyšším na světě. Budova byla rozdělena na nižší část se čtrnácti podlažími a vyšší část s dvaceti šesti. Díky tomuto praktickému rozdělení byly všechny administrativní prostory dostatečně osvětleny přirozeným světlem a ty v nejvyšších patrech nabízely panoramatický výhled na finanční čtvrť i nedaleký přístav na řece East River. Obě části této novorenesanční stavby byly zakončeny bočními trojúhelníkovými štíty zdobenými erbem a urnami.

60 Wall Street nad přístavem
East River, 1905

Jedním z nájemců byl už od roku 1906 Henry L. Doherty, zakladatel Cities Service Company. Jeho společnost v roce 1924 nemovitost zakoupila a o tři roky později představila plán na její výrazné přebudování a zvýšení. Stavební úřad ale návrh neschválil. Doherty proto zakoupil několik pozemků naproti a v roce 1932 na nich postavil Cities Service Building, skvost architektury art deco. Obě nemovitosti nechal propojit podzemním průchodem a v šestnáctém podlaží také mostem. Díky tomuto propojení mohl novou budovu přejmenovat na prestižněji znějící Sixty Wall Tower, nové jméno se ale nikdy neuchytilo. Původní stavba z roku 1905 byla zlikvidována v roce 1975 včetně zmíněného mostu. Výstavba nového mrakodrapu se ale vinou krize a propadu cen nemovitostí na dolním Manhattanu zadrhla. Uvolněná parcela zůstala prázdná a roky sloužila jen jako parkoviště. Teprve roku 1987 začala výstavba nové budovy téhož jména.

60 Wall Street, 1908
Nejvyšší mrakodrap panoramatu je Singer Building

Dobře patrné přemostění mezi 60 Wall Street
a Cities Service Building, 1932

Latvijas Zinātņu Akadēmija

Generalissimus Stalin byl velký lidumil a spřátelené evropské národy rád obdarovával velkolepými stavebními projekty. Co na tom, že lidé o jeho dárky nestáli a nejraději by mu je vrátili zpět do Moskvy i s pořádnou rozbuškou. Stalin poslal na začátku padesátých let jeden nechtěný dáreček i do Lotyšska, které v roce 1940 anektoval a připojil k Sovětskému svazu. V roce 1955 byla kousek od historického centra Rigy dokončena budova Lotyšské akademie věd, která zde sídlí dodnes. Svou výškou 108 metrů se stala nejvyšší budovou města i země na celých 49 let a jednou z nejvyšších železobetonových staveb světa. Mrakodrap je typickým zástupcem socialistického realismu v architektuře a téměř identickým dvojčetem Lomonosovy univerzity v Moskvě a Paláce kultury ve Varšavě. Nedosahuje ale tak obludných dimenzí ani výšky jako obě zmiňované budovy. Tmavě oranžova fasáda měla původně obsahovat obrovský portrét strýčka Josifa. Zaplaťpámbu, že navždy zůstalo jen u plánů, přesto několik srpů a kladiv dodnes zdobí vrchol stavby. Ačkoli je budova stavebně i architektonicky vydařená, dodnes symbolizuje zrůdný systém nesvobody. Proto není divu, že se jí stále nelichotivě přezdívá Kremlin nebo Stalinův narozeninový dort. Vyhlídkový balkon ve výšce 65 metrů je veřejnosti přístupný každý rok od dubna do září, odkud je pěkný výhled na centrum Rigy i řeku Daugava.

Vertigo 6

Na střeše One King West, Toronto

Adrenalinová honba za dokonalými fotografiemi nebo čirá šílenost? Rooftopping je obojí. Tato oblíbená činnost některých mladých fotografů se za poslední rok rozmohla především ve městěch s větší koncentrací mrakodrapů. Rooftoppeři, jak si tito dobrodruzi sami přezdívají, si vyhlédnou co možná nejvyšší budovu ve městě, a pak se snaží proniknout až na její střechu. Není to vůbec jednoduché, protože tyto převážně kancelářské budovy jsou pečlivě hlídány kamerami i ochrankou. Rooftopper musí nejen zdolat překážku v podobě kontroly už ve vstupní hale, ale i několik uzamčených dveří vedoucích až na střechu. Tam často přichází na řadu kasařské nádobíčko nebo hrubá síla.
Odměnou bývá nejen jedinečný výhled, ale především adrenalinové vzrušení a neopakovatelný pocit, že se rooftopper dostal, kam neměl. Jako důkaz, že se mu povedlo překonat všechna bezpečnostní opatření, vyfotí z kýženého místa sám sebe v co možná nejodvážnější poloze. Samozřejmě bez jakéhokoliv jištění a tak, aby nemohl být rozpoznán, protože tato činnost je na hraně zákona. Již jen pohled na výsledné snímky dokáže mnohým lidem způsobit nevolnost.

Pohodička na vrcholu domu na Kudrinském náměstí, Moskva

Reliance Building

William Ellery Hale, developer a zakladatel společnosti vyrábějící hydraulické výtahy, zakoupil v roce 1880 v centru Chicaga rohovou nemovitost jako dlouhodobou investici. Koncem osmdesátých let nadešel čas parcelu zhodnotit. Stávající čtyřpodlažní stavbu měl v úmyslu zlikvidovat a na jejím místě postavit mnohem vyšší budovu. Jenže nájemníci v druhém až čtvrtém podlaží s předčasnou výpovědí nájemní smlouvy nesouhlasili a Hale s tím nemohl nic dělat. To jej tak dožralo, že přišel na vskutku originální řešení. Celou budovu včetně nájemníků nechal vyzvednout na obrovských heverech, přízemí zboural a na jejím místě vybudoval základy budoucího mrakodrapu. Poté přistavěl nové přízemí, které navrhla slavná architektonická dvojice Burnham & Root. Všechna podlaží nad tímto nově zbudovaným přízemím ale nechal na heverech. To se psal rok 1891 a stavební práce se zastavily. Když v roce 1894 zanikly smlouvy i posledním nájemcům, Hale měl konečně volné ruce budovu dokončit. Zbytek původní stavby na heverech zlikvidoval a na jejím místě vyrostla v roce 1895 nová budova, jejíž původní návrh upravil další slavný architekt Charles B. Atwood. 61 metrů vysoký mrakodrap je obdivuhodným příkladem chicagské architektonické školy. Vyznačuje se lehkým a vzdušným rázem především díky rozlehlým oknům v pásech. Tenké pilíře skeletu jsou viditelné jen na nárožích, ostatní jsou skryté v rozích nebo za arkýři. Budova sloužila nejčastěji malým obchodníkům, kupcům a lékařům. Právě zde si nechal vrtat zuby i Al Capone, pokud tedy zrovna někoho nemordoval nebo nekšeftoval s chlastem. Mrakodrap již ve čtyřicátých letech 20. století nesl známky opotřebení, které se v průběhu času ještě zhoršovalo. V šedesátých letech se nájemné pohybovalo už tak nízko, že se budova stala rejdištěm pochybných existencí a firem s diskutabilní pověstí. V dalších letech byl stav budovy natolik zoufalý, že se dokonce odstěhovaly i pochybné existence, a otevřeně se hovořilo o demolici. K ní ale naštěstí nikdy nedošlo. V roce 1994 započala tolik potřebná kompletní renovace budovy, která byla plně dokončena až o pět let později. V současnosti sídlí v této nádherně opravené budově Hotel Burnham a Atwood Café. Jména slavných architektů byla samozřejmě zvolena záměrně.