Architektonická
kancelář Daniela Burnhama byla na přelomu 19. a 20. století na roztrhání. Každé
větší americké město muselo mít v centru alespoň jednu budovu navrženou Danielem
Burnhamem, pokud chtělo něco znamenat. Koncem 19. století se dočkala i
Philadelphia. Land Title Company, jedna z největších a nejstarších pojišťoven
světa, pověřila právě Burnhama, aby jí navrhnul sídlo pensylvánské pobočky. Ten
nelenil a vyprojektoval další velkolepý mrakodrap v chicagském stylu, který byl dokončen v roce 1898.
Nejnápadnějším rysem budovy jsou bezesporu mohutná podnož, trojokna v podobě
arkýřů a zdobená korunní římsa. Neméně zajímavým prvkem a bez dalekohledu zcela
skrytým jsou andělíčci, jež zdobí rohovou část římsy. Tvář jednoho z nich byla
vymodelována podle Burnhamovy dcery Margaret. Jestli to byl z architektovy
strany jen drobný vtípek nebo hold dceři, můžeme dnes jen spekulovat. Budova
dosahuje výšky 58 metrů. Pojišťovna se usídlila v přízemí a prvním patře, zbytek
kancelářských ploch pronajala. Sotva Daniel Burnham práci dokončil, vrátil se do New Yorku a zaměřil se na svůj nejslavnější projekt. Do toho se mu však znovu ozvali z Philadelphie, že by pojišťovna své stávající sídlo ráda rozšířila. Burnham zakázku pochopitelně přijal, spojil své síly s místním architektem
Horacem Trumbauerem, a společně navrhli elegantní mrakodrap v neoklasickém stylu. 105 metrů vysoká dvaadvacetipodlažní budova, dokončena v roce 1902, je rozdělena na sokl, dřík a
hlavici a se svou starší sestřičkou je v přízemí propojena rozlehlou vstupní
halou. Fasádu tvoří světlá connecticutská žula. Všechny čtyři rohy mrakodrapu
nad převislou zdobenou římsou měly být původně zakončeny vysokými věžičkami,
nakonec je ale nahradily jen decentní hlavice. Část budovy obsadila pojišťovna
Land Title, zbytek nevyužité plochy opět pronajala. Obě stavby dodnes slouží jako
čistě kancelářské a za svou dlouholetou historii zůstaly v téměř původním stavu. Už v
roce 1978 společně vstoupily do národního registru historických míst.
Citigroup Center, původně Citicorp Center, je jeden z nejvyšších mrakodrapů New Yorku a díky
šedobílému zabarvení a unikátnímu zakončení se nesmazatelně zapsal do
panoramatu Manhattanu. Seříznutí koruny mrakodrapu v úhlu čtyřicet pět
stupňů mělo svůj význam. Plocha byla totiž určena pro solární panely, přestože
šikmina nesměřuje na jih. Panely zde ale nakonec nikdy umístěny nebyly. Původní
plán rovněž počítal s luxusními byty v nejvyšší části, ale ani k tomu
nedošlo, a tak celá budova slouží v současnosti čistě administrativním účelům. Již od
začátku byla stavba mrakodrapu inženýrskou výzvou. Na severozápadním nároží
celého pozemku stál kostel svatého Petra. Církev dovolila společnosti kostel
zbourat pod podmínkou, že na stejném místě vyroste kostel nový, s budovou
mrakodrapu stavebně nepropojený a zcela uchráněný průniku nosné konstrukce mrakodrapu do
interiérů. Požadavek církve se zdál být nesplnitelný a o realizaci
novostavby se začalo pochybovat. Statik William LeMessurier ale umístil celou hmotu stavby na čtyři masivní sloupy. Ty se tyčí do výšky 35
metrů a nejsou umístěny v rozích budovy, ale v polovině jejích bočních stran.
Toto řešení umožnilo vybudovat mrakodrap nad severozápadní nároží, kde měl být postaven nový kostel. Jednotlivá podlaží jsou vynášena nosníky ve tvaru písmene
V a zatížení je tak soustřeďováno do sloupů. Když byla budova v roce 1977
dokončena, výška 279 metrů ji zajistila sedmé místo v žebříčku nejvyšších budov
světa. Newyorčané si novou elegantní budovu rychle oblíbili a její unikátní
statické řešení bylo velebeno odborníky. Jenže v červnu 1978 LeMessurier obdržel
telefonát studentky stavebního inženýrství, která mu oznámila, že statické
řešení vykazuje nebezpečné vady. Místo aby se jí vysmál a práskl telefonem, vzal ji vážně. A dobře udělal. Testy modelu
mrakodrapu ve větrném tunelu a detailní kalkulace skutečně prokázaly, že
studentka měla pravdu a konstrukce mrakodrapu je nedostatečně zajištěná proti
větrnému zatížení. LeMessurierův statický návrh spojů ocelové konstrukce byl
totiž v důsledku úspor financí nahrazen systémem se zámkovými spoji. Z kalkulací
vyplynulo, že nedostatečně provedené spoje začínají kolabovat při proudění větru
rychlejším než 112 km/h. Jako extrémní se ukázala situace, kdy uragán namáhá dvě
stěny mrakodrapu zároveň ve směru 45° a celá stavba se tak začíná hroutit.
LeMessurier mohl strčit hlavu do písku a nedělat nic, spáchat
sebevraždu nebo začít problém urychleně řešit. Zvolil třetí možnost a dost možná
tím zabránil nepředstavitelné katastrofě. Závažný statický problém představil
společnosti Citicorp už začátkem srpna 1978 a po krátkém jednání od ní
obdržel souhlas s opravami i nezbytné finance. LeMessurierova náprava spočívala
v důkladnějším
zpevnění konstrukčních spojů. Parta svářečů nepozorovaně prováděla potřebné
práce. Přes každý spoj se v nočních hodinách v průběhu tří měsíců navařovala dva
palce tlustá ocelová plotna. Opravy přesto neunikly pozornosti investigativních
novinářů z New York Times, kteří si všimli pravidelného nočního provozu v
budově. Článek ale nikdy nevyšel, protože právě v období oprav vstoupily
novinářské odbory do stávky a deník tři měsíce nevycházel. Další šťastná událost
záhy následovala. V polovině oprav se objevily zprávy o hurikánu Ella směřujícím
na New York. Chybělo jen pár hodin od evakuace oblasti kolem mrakodrapu, když se
hurikán stočil na východ. Dělníci v následujících týdnech mohli svou práci
úspěšně dokončit. Když byla celá aféra o dvacet let později
zveřejněna, na
statikovu hlavu se nesnesla obrovská kritika, jak by se dalo předpokládat, ale
naopak pochvala za aktivní a především hluboce etický přístup k celému
problému.
Již čtyřicet let nejvyšší v Bostonu i v celém státě Massachusetts, to je budova s oficiálním názvem 200 Clarendon, mezi místními obyvateli ale daleko častěji známa pod svým původním jménem John Hancock Tower nebo jednoduše The Hancock. Autory návrhu tohoto 241 metrů vysokého mrakodrapu jsou světoznámí architekti I. M. Pei a Henry N. Cobb. Především Pei byl ve svých pracích zastáncem minimalismu a hladkých, čistých linií s důrazem na maximalizaci celkové výšky. Tyto ideje vtiskl i do této elegantní stavby. Díky vertikálnímu zářezu na užší straně a absenci podobně vysoké stavby v sousedství působí mrakodrap daleko vyšším dojmem. Výstavbu této budovy provázel jeden průser za druhým. Opěrné zdi, které měly chránit vyhloubené základy, se zřítily a následný sesuv půdy poškodil chodníky, inženýrské sítě a statiku okolních budov. V průběhu výstavby se z konstrukce začaly uvolňovat skleněné panely. Díry ve fasádě byly přechodně překrývány dřevotřískovými deskami, až jich bylo především ve spodních patrech takové množství, že budova vypadala jako vybydlený squat. Až testy v laboratořích MIT prokázaly, že příčinou byla vzduchová mezera mezi jednotlivými listy tvrzeného skla. Všech 10 344 panelů tak muselo být vyměněno za panely s jednolitou vrstvou. Aby toho nebylo málo, nejvyšší patra se v silných poryvech větru tak kývala, že někteří lidé trpěli mořskou nemocí. Do padesátého osmého podlaží tak byly uloženy dvě závaží, každá tři sta tun těžká. Společně výrazně tlumí výkyvy budovy. Není divu, že mrakodrap se stavěl osm let (pro srovnání: stejně vysoký Woolworth Building byl hotový za necelé dva roky) a rozpočet byl překročen o více než sto procent. Přes všechny problémy byla investice úspěšná. Kanceláře se rychle zaplnily, budova patří mezi oblíbené symboly Bostonu a její hodnota stabilně roste.
V tokijském panoramatu se tato budova nedá přehlédnout. Úchvatná architektonická lahůdka s oficiálním jménem Mode Gakuen Cocoon Tower byla dokončena v roce 2008 a měří 204 metrů. Mrakodrap připomíná obrovský zámotek neboli kokon, který poskytuje prostor a živiny studentům v jeho útrobách. Ano, studentům. Ač to tak na první pohled nevypadá, budova překvapivě slouží výhradně vzdělávacím účelům. Sídlí zde tři odborné školy: institut módy, průmyslová škola a lékařská fakulta. Dohromady pojmou až deset tisíc studentů. V nejnižších patrech se nacházejí dva přednáškové sály s kapacitou tisíc míst, jež často slouží i pro veřejnost. Ve vyšších patrech jsou pak na každém podlaží vždy tři učebny rozmístěny kolem vnitřního jádra, které obsahuje osobní a nákladní výtahy a schodiště. Stovky diagonálně vedených a betonem vyplněných ocelových nosičů podpírají tři strany vřetenovitého tvaru budovy. Tím má být zároveň dosaženo větší stability, až udeří zemětřesení. Nejvýraznějším rysem budovy je diagonální síť světlo propouštějících pásů, díky nimž budova působí dojmem již zmiňovaného zámotku. Nejlepší pohled na tento fascinující symbol inovace nabízí vyhlídkové patro nedaleko stojící tokijské radnice.