Land Title Buildings

Land Title Buildings

vlevo návrh přístavby

vpravo původní budova

Architektonická kancelář Daniela Burnhama byla na přelomu 19. a 20. století na roztrhání. Každé větší americké město muselo mít v centru alespoň jednu budovu navrženou Danielem Burnhamem, pokud chtělo něco znamenat. Koncem 19. století se dočkala i Philadelphia. Land Title Company, jedna z největších a nejstarších pojišťoven světa, pověřila právě Burnhama, aby jí navrhnul sídlo pensylvánské pobočky. Ten nelenil a vyprojektoval další velkolepý mrakodrap v chicagském stylu, který byl dokončen v roce 1898. Nejnápadnějším rysem budovy jsou bezesporu mohutná podnož, trojokna v podobě arkýřů a zdobená korunní římsa. Neméně zajímavým prvkem a bez dalekohledu zcela skrytým jsou andělíčci, jež zdobí rohovou část římsy. Tvář jednoho z nich byla vymodelována podle Burnhamovy dcery Margaret. Jestli to byl z architektovy strany jen drobný vtípek nebo hold dceři, můžeme dnes jen spekulovat. Budova dosahuje výšky 58 metrů. Pojišťovna se usídlila v přízemí a prvním patře, zbytek kancelářských ploch pronajala. Sotva Daniel Burnham práci dokončil, vrátil se do New Yorku a zaměřil se na svůj nejslavnější projekt. Do toho se mu však znovu ozvali z Philadelphie, že by pojišťovna své stávající sídlo ráda rozšířila. Burnham zakázku pochopitelně přijal, spojil své síly s místním architektem Horacem Trumbauerem, a společně navrhli elegantní mrakodrap v neoklasickém stylu. 105 metrů vysoká dvaadvacetipodlažní budova, dokončena v roce 1902, je rozdělena na sokl, dřík a hlavici a se svou starší sestřičkou je v přízemí propojena rozlehlou vstupní halou. Fasádu tvoří světlá connecticutská žula. Všechny čtyři rohy mrakodrapu nad převislou zdobenou římsou měly být původně zakončeny vysokými věžičkami, nakonec je ale nahradily jen decentní hlavice. Část budovy obsadila pojišťovna Land Title, zbytek nevyužité plochy opět pronajala. Obě stavby dodnes slouží jako čistě kancelářské a za svou dlouholetou historii zůstaly v téměř původním stavu. Už v roce 1978 společně vstoupily do národního registru historických míst.

Citicorp Center

Citigroup Center, původně Citicorp Center, je jeden z nejvyšších mrakodrapů New Yorku a díky šedobílému zabarvení a unikátnímu zakončení se nesmazatelně zapsal do panoramatu Manhattanu. Seříznutí koruny mrakodrapu v úhlu čtyřicet pět stupňů mělo svůj význam. Plocha byla totiž určena pro solární panely, přestože šikmina nesměřuje na jih. Panely zde ale nakonec nikdy umístěny nebyly. Původní plán rovněž počítal s luxusními byty v nejvyšší části, ale ani k tomu nedošlo, a tak celá budova slouží v současnosti čistě administrativním účelům. Již od začátku byla stavba mrakodrapu inženýrskou výzvou. Na severozápadním nároží celého pozemku stál kostel svatého Petra. Církev dovolila společnosti kostel zbourat pod podmínkou, že na stejném místě vyroste kostel nový, s budovou mrakodrapu stavebně nepropojený a zcela uchráněný průniku nosné konstrukce mrakodrapu do interiérů. Požadavek církve se zdál být nesplnitelný a o realizaci novostavby se začalo pochybovat. Statik William LeMessurier ale umístil celou hmotu stavby na čtyři masivní sloupy. Ty se tyčí do výšky 35 metrů a nejsou umístěny v rozích budovy, ale v polovině jejích bočních stran. Toto řešení umožnilo vybudovat mrakodrap nad severozápadní nároží, kde měl být postaven nový kostel. Jednotlivá podlaží jsou vynášena nosníky ve tvaru písmene V a zatížení je tak soustřeďováno do sloupů. Když byla budova v roce 1977 dokončena, výška 279 metrů ji zajistila sedmé místo v žebříčku nejvyšších budov světa. Newyorčané si novou elegantní budovu rychle oblíbili a její unikátní statické řešení bylo velebeno odborníky. Jenže v červnu 1978 LeMessurier obdržel telefonát studentky stavebního inženýrství, která mu oznámila, že statické řešení vykazuje nebezpečné vady. Místo aby se jí vysmál a práskl telefonem, vzal ji vážně. A dobře udělal. Testy modelu mrakodrapu ve větrném tunelu a detailní kalkulace skutečně prokázaly, že studentka měla pravdu a konstrukce mrakodrapu je nedostatečně zajištěná proti větrnému zatížení. LeMessurierův statický návrh spojů ocelové konstrukce byl totiž v důsledku úspor financí nahrazen systémem se zámkovými spoji. Z kalkulací vyplynulo, že nedostatečně provedené spoje začínají kolabovat při proudění větru rychlejším než 112 km/h. Jako extrémní se ukázala situace, kdy uragán namáhá dvě stěny mrakodrapu zároveň ve směru 45° a celá stavba se tak začíná hroutit. LeMessurier mohl strčit hlavu do písku a nedělat nic, spáchat sebevraždu nebo začít problém urychleně řešit. Zvolil třetí možnost a dost možná tím zabránil nepředstavitelné katastrofě. Závažný statický problém představil společnosti Citicorp už začátkem srpna 1978 a po krátkém jednání od ní obdržel souhlas s opravami i nezbytné finance. LeMessurierova náprava spočívala v důkladnějším zpevnění konstrukčních spojů. Parta svářečů nepozorovaně prováděla potřebné práce. Přes každý spoj se v nočních hodinách v průběhu tří měsíců navařovala dva palce tlustá ocelová plotna. Opravy přesto neunikly pozornosti investigativních novinářů z New York Times, kteří si všimli pravidelného nočního provozu v budově. Článek ale nikdy nevyšel, protože právě v období oprav vstoupily novinářské odbory do stávky a deník tři měsíce nevycházel. Další šťastná událost záhy následovala. V polovině oprav se objevily zprávy o hurikánu Ella směřujícím na New York. Chybělo jen pár hodin od evakuace oblasti kolem mrakodrapu, když se hurikán stočil na východ. Dělníci v následujících týdnech mohli svou práci úspěšně dokončit. Když byla celá aféra o dvacet let později zveřejněna, na statikovu hlavu se nesnesla obrovská kritika, jak by se dalo předpokládat, ale naopak pochvala za aktivní a především hluboce etický přístup k celému problému.

The Hancock

Již čtyřicet let nejvyšší v Bostonu i v celém státě Massachusetts, to je budova s oficiálním názvem 200 Clarendon, mezi místními obyvateli ale daleko častěji známa pod svým původním jménem John Hancock Tower nebo jednoduše The Hancock. Autory návrhu tohoto 241 metrů vysokého mrakodrapu jsou světoznámí architekti I. M. Pei a Henry N. Cobb. Především Pei byl ve svých pracích zastáncem minimalismu a hladkých, čistých linií s důrazem na maximalizaci celkové výšky. Tyto ideje vtiskl i do této elegantní stavby. Díky vertikálnímu zářezu na užší straně a absenci podobně vysoké stavby v sousedství působí mrakodrap daleko vyšším dojmem. Výstavbu této budovy provázel jeden průser za druhým. Opěrné zdi, které měly chránit vyhloubené základy, se zřítily a následný sesuv půdy poškodil chodníky, inženýrské sítě a statiku okolních budov. V průběhu výstavby se z konstrukce začaly uvolňovat skleněné panely. Díry ve fasádě byly přechodně překrývány dřevotřískovými deskami, až jich bylo především ve spodních patrech takové množství, že budova vypadala jako vybydlený squat. Až testy v laboratořích MIT prokázaly, že příčinou byla vzduchová mezera mezi jednotlivými listy tvrzeného skla. Všech 10 344 panelů tak muselo být vyměněno za panely s jednolitou vrstvou. Aby toho nebylo málo, nejvyšší patra se v silných poryvech větru tak kývala, že někteří lidé trpěli mořskou nemocí. Do padesátého osmého podlaží tak byly uloženy dvě závaží, každá tři sta tun těžká. Společně výrazně tlumí výkyvy budovy. Není divu, že mrakodrap se stavěl osm let (pro srovnání: stejně vysoký Woolworth Building byl hotový za necelé dva roky) a rozpočet byl překročen o více než sto procent. Přes všechny problémy byla investice úspěšná. Kanceláře se rychle zaplnily, budova patří mezi oblíbené symboly Bostonu a její hodnota stabilně roste.

Cocoon Tower

V tokijském panoramatu se tato budova nedá přehlédnout. Úchvatná architektonická lahůdka s oficiálním jménem Mode Gakuen Cocoon Tower byla dokončena v roce 2008 a měří 204 metrů. Mrakodrap připomíná obrovský zámotek neboli kokon, který poskytuje prostor a živiny studentům v jeho útrobách. Ano, studentům. Ač to tak na první pohled nevypadá, budova překvapivě slouží výhradně vzdělávacím účelům. Sídlí zde tři odborné školy: institut módy, průmyslová škola a lékařská fakulta. Dohromady pojmou až deset tisíc studentů. V nejnižších patrech se nacházejí dva přednáškové sály s kapacitou tisíc míst, jež často slouží i pro veřejnost. Ve vyšších patrech jsou pak na každém podlaží vždy tři učebny rozmístěny kolem vnitřního jádra, které obsahuje osobní a nákladní výtahy a schodiště. Stovky diagonálně vedených a betonem vyplněných ocelových nosičů podpírají tři strany vřetenovitého tvaru budovy. Tím má být zároveň dosaženo větší stability, až udeří zemětřesení. Nejvýraznějším rysem budovy je diagonální síť světlo propouštějících pásů, díky nimž budova působí dojmem již zmiňovaného zámotku. Nejlepší pohled na tento fascinující symbol inovace nabízí vyhlídkové patro nedaleko stojící tokijské radnice.

10 nejvyšších mrakodrapů Tokia

1. TORANOMON HILLS

    256 m. 2014

2. MIDTOWN TOWER

    248 m. 2007

3. TOKYO CITY HALL

    243 m. 1991

4. NTT DOCOMO YOYOGI BUILDING

    239,9 m. 2000

5. SUNSHINE 60

    239,6 m. 1978

6. ROPPONGI HILLS MORI TOWER

    238 m. 2003

7. SHINJUKU PARK TOWER

    235 m. 1994

8. TOKYO OPERA CITY TOWER

    234 m. 1996

9. SHINJUKU MITSUI BUILDING

    225 m. 1974

10. SHINJUKU CENTER BUILDING

      223 m. 1979