Prvním mrakodrapem Toronta se už v roce 1896 stal Temple Building, postavený v blízkosti budoucí radnice. Výška čtyřicet metrů se dnes zdá být úsměvná, tehdy to ale stačilo, aby se Temple Building stal nejvyšší budovou Toronta a zároveň druhou nejvyšší celého Britského impéria, hned za New York Life Insurance Building v Montréalu. Desetipatrovou budovu ve viktoriánském stylu navrhl místní architekt George Wallace Gouinlock, jenž se podílel i na mnoha dalších torontských stavbách. Mrakodrap se vyznačoval podobně hybridní konstrukcí jako mnoho dalších té doby: kovový vnitřní skelet byl po obvodě uložen ve vnějším nosném zdivu, které bylo v přízemí téměř jeden a půl metru mohutné. Budova byla postavena pro Nezávislý spolek lesníků, který ji využíval jako své sídlo a zázemí pro finanční správu. V šedesátých letech minulého století vyrostlo v těsném sousedství mnoho daleko vyšších budov a Temple Building byl již považován za zastaralý. Koncem roku 1970 byl stržen a nahrazen nezajímavou stavbou v mezinárodním stylu. Z prvního mrakodrapu Toronta se dodnes dochovaly jen bronzová socha zakladatele společnosti, která stála v opulentní vstupní hale, a část zdobného průčelí se jménem budovy.
Nejslavnější mrakodrap světa a americká ikona, Empire State Building, je známý barevným osvětlením nejvyšších pater, kterými připomíná různá výročí a svátky. Osvětlení však začínalo mnohem skromněji, než jak jej známe dnes. V roce 1932 oznámilo jednoduché bodové světlo v kruhovém vršku volební vítězství F. D. Roosevelta. Do roku 1945 byla osvětlena venkovními reflektory jen úzká šestnáctipatrová věž. Po leteckém neštěstí v červenci 1945, kdy do budovy narazil americký bombardér, se tato věž rozsvítila i vnitřními světly a byla přidána výstražná světla pro letadla. V roce 1951 byl na špičku mrakodrapu instalován televizní vysílač s dalšími čtyřmi červenými výstražnými světly. Bodové reflektory byly roku 1964 nahrazeny plošnými světlomety a osvětleno bylo již všech 30 nejvyšších podlaží. Tehdy ale světla ještě nebyla barevná. Tato změna přišla až koncem června 1976, kdy Spojené státy slavily 200 let od vyhlášení nezávislosti. Světlomety byly přikryty barevnou fólií a budova se rozzářila červenou, modrou a bílou. Ohromný úspěch této akce zajistil, že až do konce roku 1976 zůstal Empire State Building osvětlen národními barvami. Hned následující rok byl systém osvětlení zmodernizován a až do konce roku 2012 zůstal prakticky bez dalších úprav. Budova byla obyčejně osvětlena bílou. Barevná světla přicházela na řadu ve dnech svátků, výročí, sportovních a jiných událostí. Devět barev - modrá, červená, zelená, žlutá, bílá, černá (světla v dané části nejsou rozsvícena), oranžová, růžová a fialová - umožňovala 405 světelných kombinací. Například dne 30. října 2009 oslavila oranžová svátek Halloween, barvy duhy z 26. června 2011 Pride Week, žlutá doprovázela vydání filmu Simpsonovi na DVD v prosinci 2007, modrožlutá kombinace Europe Day 6. května 2011, červená připomíná každoročně 1. prosince boj proti AIDS, černočervenožlutá oslavila americko-německou Steuben Parade 26. září 2010. Každý rok koncem března na Hodinu Země všechna světla zhasnou. Budova se na 15 minut ponořila do tmy i 10. srpna 2004 na památku herečky Fay Wray, která hrála hlavní roli v legendárním filmu King Kong z roku 1933. V roce 2012 prošlo osvětlení další výraznou obměnou a modernizací. Díky počítačově řízenému LED systému se zvýšil počet barevných kombinací na šestnáct milionů a budova může i poblikávat do rytmu hudby. A jak bude Empire State Building osvětlen dnes večer nebo v následujících dnech? To zjistíte tady.
Dnes je to právě 125 let, kdy byla v New Yorku otevřena přelomová stavba historie výstavby mrakodrapů. John Noble Stearns, dovozce a
později jeden z prvních
amerických výrobců hedvábí, zakoupil koncem osmdesátých let předminulého století v nejstarší části newyorského Manhattanu
velmi úzký a dlouhý pozemek s atypickými rozměry 6,6 x 49 metrů. Počítal s tím,
že přikoupí i sousední pozemky, jež poté spojí v jeden, kde poté postaví sídlo
své společnosti. Nákup se mu však nezdařil, a tak stál před zdánlivě
neřešitelným problémem. Plánovaná jedenáctipodlažní budova postavená tradičním
způsobem by musela mít nosné zdi tak mohutné, že by vyplnily prakticky celé
přízemí. Zbylo by jen místo pro velmi úzkou vstupní halu. Ztráty nerealizovaných
výnosů z nájemného odsoudily výstavbu jako ekonomický nesmysl. Stearns se se
svým problémem obrátil na několik architektů, ale jen Bradford Lee Gilbert výzvu
přijal. Dnes téměř zapomenutý Gilbert byl v té době uznávaným architektem mnoha
nádražních budov po celých Spojených státech a možná právě tato blízkost k dráze
mu vnukla řešení. Po několika měsících usilovného přemýšlení jej napadlo, že by
pro Tower Building mohl využít podobnou konstrukci, jakou má železniční most. Co
když celou mostní konstrukci zvedne do vertikální polohy a pak ji jednoduše
obloží fasádou? Myšlenku zpracoval do konkrétní podoby a vyprojektoval první
mrakodrap na světě s nenosným obvodovým pláštěm, jenž byl zavěšen na skeletovou
konstrukci tvořenou kovovými prvky. Skelet této výškové stavby dospěl v
podstatě k totožné formě, v níž se vyskytuje i dnes. Byla to geniální a přitom
jednoduchá myšlenka, jenže schvalovací komise stavebního úřadu si s tímto
obskurním konstrukčním systémem nevěděla rady. Gilbert byl nucen svůj koncept
osobně vysvětlit, přitom se uchýlil k malé lsti. Při své podrobné argumentaci
před komisí se zmínil, že v Chicagu se chystá výstavba budovy s podobným konstrukčním řešením. Právě tato zmínka převážila pomyslnou misku vah v jeho
prospěch. Příznačná newyorská hrdost nemohla připustit, aby právě v rivalském
městě vyrostla potenciálně významná budova. Komise nakonec povolení udělila v
dubnu 1888 i přes výhrady konzervativní části úředníků. Výstavba začala o dva
měsíce později a po celou dobu byla doprovázena protesty obyvatel sousedních
nemovitostí. Když byla budova téměř hotova, jejich obavy umocnila silná vichřice
o síle přes 110 km/h, jež se přihnala do New Yorku. Před budovou se srotil dav
čumilů a dychtivě očekával její zhroucení. Jaké asi bylo jejich zklamání, když
se stavba nepohnula v silném větru ani o píď. Budova byla slavnostně otevřena
27. září 1889. Ač se
konstrukčně jednalo o moderní stavbu, architektonické řešení bylo inspirováno
strážní věží středověkých evropských hradů. Obě boční strany zůstaly zcela holé,
pravděpodobně kvůli očekávané budoucí zástavbě, což později skutečně nastalo.
Netrvalo dlouho a budova začala svému majiteli přinášet značné příjmy z
nájemného. Jedním z nájemníků se stal i samotný Bradford Gilbert, jenž si zřídil
kancelář v nejvyšším patře. Stavitelé a architekti velmi rychle přijali nový
konstrukční koncept za svůj a New York záhy zasáhla mrakodrapová horečka
nemající v historii obdoby. Devadesátá léta 19. století významně proměnila
panorama dolního Manhattanu a v roce 1900 se nacházelo osm z deseti nejvyšších budov světa právě v New Yorku, a to v okruhu necelých dvou
kilometrů. Prominentní adresa v dolní části Broadwaye předznamenala neslavný
konec budovy. Během dvaceti let se tísnila mezi mnohem vyššími stavbami a jako
ekonomicky nerentabilní byla zlikvidována bez povšimnutí veřejnosti již v roce
1914 navzdory svému nespornému stavebnímu významu. Dalších dvanáct let zela na
jejím místě jen proluka, která byla plně zastavěna až v roce 1928.
Španělský realitní boom,
ještě než jej vystřídala španělská realitní noční můra, vyprodukoval obdivuhodný
set čtyř moderních mrakodrapů. V roce 2009 byl v Madridu dokončen komplex
čtyř výškových budov Cuatro Torres. Tyto impozantní věže společně okupují první až
čtvrtou příčku nejvyšších budov Španělska a zároveň okouzlují rozdílným
architektonickým ztvárněním.
Nejvyšší budovou tohoto komplexu je Torre Bankia (do konce minulého roku Torre Caja Madrid). Tento 250 metrů vysoký mrakodrap navrhl světoznámý architekt Norman Foster,
který stojí mimo jiné i za projekty londýnské Okurky nakládačky nebo hlavního sídla Commerzbank ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve dvou nápadných železobetonových pilířích se nacházejí výtahy,
schodiště a zásobovací šachta. Vnitřní hmotu budovy vyplňují tři mohutné černé
plošiny, které nesou zátěž dvanáctipodlažních oddílů s administrativními
prostory. Prázdný prostor pod střechou je nevyužíván, ale v případě potřeby lze
na toto místo instalovat větrné turbíny. Původní jméno budovy bylo Torre Repsol podle ropné
společnosti Repsol YPF. Ta ale nakonec své sídlo přesunula jinam a ještě před
dokončením prodala mrakodrap nejstarší španělské spořitelně Caja Madrid. Minulý rok pak stavbu zakoupila bankovní korporace Bankia. Budova lahodí nejen oku, ale její umístění je i velmi promyšlené, což je pro Fostera
typické. Mohutné pilíře zakrývají přímé sluneční světlo ze západní a východní
strany. Zaměstnanci spořitelny si tak mohou užívat severní výhled na pohoří
Sierra de Guadarrama a výhled jižním směrem na centrum Madridu.
Jen o půl metru nižší než Torre Bankia je Torre de Cristal. Budovu navrhl slavný argentinský architekt César Antonio Pelli,
který je zároveň i autorem dvojčat Petronas Towers v Kuala Lumpuru nebo sídla Bank of America Corporate Center v Charlotte. Každá strana této kancelářské budovy
je odlišná a proměnlivý tvar s šikmými stěnami vytváří dojem
broušeného krystalu. K zajímavostem budovy patří dvanáct metrů vysoká vstupní hala, sofistikovaný výtahový systém s minimální čekací dobou a speciálně
navržené závěsné stěny, které snižují náklady na energii. Největší překvapení se
ale skrývá v koruně budovy, kde se nachází zimní zahrada s bohatou vegetací a
vzrostlými duby. Unikátní zahradu navrhl francouzský botanik a umělecký designér Patrick
Blanc. Toto v noci osvětlené patro připomíná spíše obrovskou halu, protože v
některých částech je strop vzdálen od podlahy skoro třicet metrů.
Třetí nejvyšší budovou
této madridské obchodní čtvrti je Torre PwC. Výstavba této budovy započala jako poslední, ale dokončena byla jako první. Původní výška 215 metrů se po drobné změně designu zvýšila na
konečných 236 metrů. Budovu navrhli Carlos Rubio Carvajal a Enrique Álvarez-Sala Walter,
hlavní představitelé přední španělské architektonické firmy Rubio &
Álvarez-Sala Estudio de Arquitectura. Mrakodrap záměrně ustupuje od uliční čáry
více než sousední Torre Bankia, aby byl nájemníkům obou budov umožněn nerušený výhled na všechny
světové strany. Budova původně nesla název Torre Sacyr Vallehermoso, podle stejnojmenné stavební firmy, která
sídlí v nejvyšších patrech. V polovině roku 2011 ale změnila jméno, když se zde přesunulo španělské ústředí mezinárodní poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers. Největší část stavby, celkem 31 podlaží, však zabírá
luxusní pětihvězdičkový hotel Eurostars Madrid Tower.
Nejnižší budovou madridské obchodní čtvrti Cuatro
Torres Business Area je Torre Espacio s výškou 224 metrů.
Ačkoli je nejnižší ze všech čtyř novostaveb, má z nich nejvyšší počet
podlaží. Některé zdroje chybně uvádějí padesát sedm podlaží. Budově však
chybí smůlu přinášející třinácté patro, a tak je správný počet padesát šest. Mrakodrap navrhl americký architekt
Henry N. Cobb z prestižního studia Pei Cobb Freed & Partners, jejíž
nejslavnější projekt je Library Tower, dodnes nejvyšší mrakodrap Los Angeles. Okolo třech centrálně umístěných jader
přechází z počátku čtvercový půdorys do elipsy, která celou konstrukci ve
dvou totožných křídlech obtáčí. Dodává tím stavbě její typický vzhled. V
noci 5. září 2006 vypukl ve 42. a 43. patře požár, který se podařilo během třech
hodin uhasit. Tu noc slavilo v blízkosti stavby mnoho lidí vítězství Španělska
nad Japonskem ve Světovém poháru v basketbalu. Probíhající požár a valící se
hustý kouř z nejvyšší části rozestavěné budovy zpestřily jejich
oslavy. Budova slouží
výhradně administrativním účelům a turisté nemají dovnitř přístup. To ostatně platí u všech čtyř budov tohoto komplexu.
Mrakodrapy vždy přitahovaly sebevrahy a newyorský Empire State Building není výjimkou. Vyhlídka v 86. patře láká skokany hned od otevření budovy. Jako první skočil z ještě nedokončeného mrakodrapu propuštěný dělník v roce 1931. Když se v roce 1947 během třech týdnů proletělo vzduchem rovnou pět lidí,
bylo promptně instalováno vysoké oplocení, které je velmi obtížné překonat. Ani to ale nezabrání opravdu odhodlaným sebevrahům. Přesná statistika počtu skokanů neexistuje. Odhaduje se, že za více než osmdesátiletou historii úspěšně skočilo přes třicet lidí, mnohem více lidem se ale pokus nezdařil nebo si to na poslední chvíli rozmysleli. Většina z těch, kteří skočili a přežili jen s oděrky, se od budovy jednoduše málo odrazila. Místo aby tito lidé dopadli na ulici, skončili na terase o patro níž. To byl i případ zatím posledního sebevraha z loňského dubna. Místo aby se rozmázl po Páté avenue, dopadl o patro níž a utrpěl jen drobné zranění. No prostě hňup! Takže rada pro budoucí skokany: vyberte si budovu, jejíž objem se směrem nahoru nezmenšuje a je bez jakýchkoli architektonických ústupků. Budete tak mít jistotu, že se váš pokus stoprocentně podaří. A zkuste si výskok načasovat tak, abyste nikoho nesejmuli nebo nedej bože někomu dole nezničili auto.
Začátkem osmdesátých let minulého století zasáhla americký Houston mrakodrapová horečka, která neměla v historii města obdoby. Jen v krátkém období mezi lety 1982 a 1983 byly dokončeny čtyři nejvyšší budovy Houstonu a další projekty se připravovaly. Ten daleko nejambicióznější z nich byl Bank of the Southwest Tower. Architektonickou soutěž vyhrál už tehdy uznávaný Helmut Jahn, mistr postmoderního designu. Mrakodrap s plánovanou výškou 428 metrů se měl stát druhým nejvyšším na světě, jen Sears Tower v Chicagu by jej o několik metrů překonal. Budova měla sloužit administrativním účelům, pouze 79. podlaží mělo celé fungovat jako vyhlídka pro návštěvníky. Sotva byl ale pozemek vyčištěn a připraven k výstavbě nové houstonské dominanty, realitní boom se přehřál a překlopil v realitní noční můru. Následoval hospodářský pokles, výstavba byla zastavena a celý projekt zrušen. Na pozemku vzniklo parkoviště, které tam najdete dones. Helmut Jahn se o několik let později k návrhu vrátil a přepracoval jej do úchvatné One Liberty Place ve Philadelphii a Messeturm ve Frankfurtu nad Mohanem.
Úterý 11. září 2001 byl neobyčejně jasný a slunečný den už od časného rána. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude jen další den, který se do historie ničím významným nezapíše. Kdo nemusel, ten den do práce nešel, a zamířil třeba na projížďku lodí. Snímek vpravo byl toho dne pořízen na řece Hudson směrem k finančnímu centru dolního Manhattanu přesně v 8:22h, tedy dvacet čtyři minut před tím, než Boeing 767 letu č. 11 na trase z Bostonu do Los Angeles úmyslně narazil jako první do věží World Trade Center a osm minut poté, kdy byl oficiálně potvrzen jeho únos. Co z této fotografie dělá jedinečný unikát, je skutečnost, že se patrně jedná o jednu z posledních, ne-li úplně poslední fotografii Dvojčat před útoky. Několik minut poté se navždy změnila silueta dolního Manhattanu a s ní osud mnoha lidí.
1. JPMORGAN CHASE TOWER
305 m. 1982
2. WELLS FARGO BANK PLAZA
302
m. 1983
3. WILLIAMS TOWER
275 m. 1983
4. BANK OF AMERICA CENTER
238 m. 1983
5. HERITAGE PLAZA
232 m. 1987
6. ENTERPRISE PLAZA
230 m. 1980
7. CENTERPOINT ENERGY PLAZA
226 m. 1974
8. 1600 SMITH STREET
223 m. 1984
9. FULBRIGHT TOWER
221 m. 1982
10. ONE SHELL PLAZA
218 m. 1971
