Navždy spolu

Kosmopolitní New York se neustále mění. Staré stavby jsou strženy, aby byly nahrazeny zbrusu novými skleňáky, stávající mrakodrapy jsou opravovány, celé čtvrti se transformují z obytných po administrativní a často pak zase zpět v obytné. I zde se ale dají nalézt stavby, kde se čas vůbec neprojevil. V dolní části Manhattanu přímo na Broadwayi stojí už 120 let bok po boku dvojice budov, která patří mezi nejstarší a nejzachovalejší mrakodrapy New Yorku. Obě budovy jsou těsně spjaty stavebně i historicky. Vše začalo v březnu 1892, kdy dvě velké společnosti nezávisle na sobě zakoupily naproti newyorské radnici pozemky vedle sebe. Postal Telegraph Company rohovou parcelu, Home Life Insurance Company o něco užší parcelu hned vedle. Výstavba obou budov začala ještě v roce 1892 a souběžně dokončena ve stejný den, 31. srpna 1894. Nižší rohovou budovu navrhli dnes už zapomenutí architekti George E. Harding a William T. Gooch. Dvanáctipodlažní, 61 metrů vysoká Postal Telegraph Building v neoklasickém stylu je obložena šedým vápencem a vyznačovala se hluboce zapuštěným polokruhovým vchodem, bohatým terakotovým zdobením a prostornou lodžií pod plochou střechou. Polokruhový vchod byl ale odstraněn již koncem třicátých let minulého století a dnes už z něj kromě pilířů nic nezbylo. Za designem sousední Home Life Insurance Building stojí dodnes známý Napoleon LeBrun (jeho firma začátkem 20. století navrhla nejvyšší mrakodrap světa Metropolitan Life Tower). Budova s výškou 85 metrů byla postavena v novorenesančním stylu a průčelí zdobí světlý mramor s terakotovými prvky. Je zakončena kolonádou a působivou pyramidovou střechou z mědi. Budova měla mít původně dvanáct podlaží, ale ještě v průběhu výstavby byly čtyři přidány, zřejmě aby stavba převýšila sousední Postal Telegraph Building. Pojišťovna Home Life zakoupila sousední budovu v roce 1947 a obě stavby propojila. Toto propojení je však pouze vnitřní, z ulice není ani v nejmenším rozpoznatelné. Koncem osmdesátých let prošly obě budovy přeměnou na byty, při níž zůstalo toto vnitřní spojení zachováno. V roce 1991, opět ve stejný den, vstoupily společně do síně slávy, do rodiny památkově chráněných newyorských mrakodrapů.

Sathorn Unique

Jako poskládaný ze stovek bublinek vypadá thajský mrakodrap Sathorn Unique v centru Bangkoku. Pro bohaté rezidenty mělo být připraveno téměř sedm set luxusních bytů v horní části a kolem padesátky obchodů v nižší části budovy. Z množství velkých teras i menších balkónů by se majitelům bytů nabízel skutečně prvotřídní výhled na velkoměsto. Jenže v roce 1997 stopla výstavbu asijská finanční krize a developer už na dokončení projektu neměl peníze. Z původně luxusního, 184 metrů vysokého mrakodrapu se stalo smutné torzo přitahující hlavně zvědavce a fotografy. Mnozí dobrodruzi nedbají na zákaz vstupu a vydávají se prozkoumat postapokalyptické vzezření interiérů na vlastní pěst. Místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že mrakodrap je prokletý a obávají se jeho zhroucení na hustou zástavbu pod ním.

Periskop

Spoustě turistů připadá architektura Rotterdamu příliš odvážná a studená. Milovníci starobylých zákoutí a historických uliček budou návštěvou tohoto velkoměsta zklamáni, pro mrakodrapové šílence je Manhattan na Máze, jak si Rotterdam pyšně říká, splněným vlhkým snem. Není divu, na ploše bývalých doků vzniká poslední dobou jedna zajímavá výšková budova za druhou. Ani tento gigantický periskop není výjimkou. 70 metrů vysoké sídlo Vysoké školy námořní přepravy bylo dokončeno v roce 2005 na konci jednoho z dnes již nevyužívaných mol rotterdamského přístavu. Objekt je rozdělen do tří celků. V největší přízemní části se nacházejí centrální hala, učebny se simulátory, informační a mediální centrum, dvě restaurace, kavárna, sportovní zázemí a dílny pro praktickou výuku. Druhou část tvoří samotná věž, jež obsahuje převážně výukové prostory. Třetí a nejviditelnější část budovy tvoří vykonzolovaná konferenční místnost s obrovským oknem směřujícím k Severnímu moři. Zajímavostí je, že tato konzola byla smontována na zemi, dovezena na lodi, vyzdvižena dvěma jeřáby a v celku osazena. Extravagantní budova námořní školy by v jiném městě možná rozpoutala vášnivé debaty a umělci by se předháněli v sepisování barvitých pamfletů. Do unikátního Rotterdamu však dokonale zapadá.

Carlton Centre

Co se týče výstavby mrakodrapů v Africe, dá se říct, že na černém kontinentě zdechla zebra. Jakýs takýs boom se celkem logicky kryje s africkou dekolonizací v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Od té doby je ale výstavba mrakodrapů tišší než lví pšouk, a tak se již více než čtyřicet let nezměnila pozice nejvyšší budovy kontinentu. Tou se v roce 1973 stal Carlton Centre v Johannesburgu s výškou 223 metrů. Strohý krabicový design navrhlo americké architektonické studio Skidmore, Owings & Merill. Kromě administrativních prostor nabízel komplex i nákupní centrum s umělým ledovým kluzištěm a luxusní hotel. Úpadek centra v 90. letech naplno zasáhl i Carlton Centre. Kanceláře se vyprázdnily, hotel i nákupní centrum byly uzavřeny a v roce 1999 byla budova prodána za směšných pět milionů dolarů novému majiteli. Bezpečnost centra se od té doby postupně zlepšuje, a tak se vrací obchody a kanceláře se zaplňují. Hotel však zůstává prázdný. Pro turisty je přístupné nejvyšší padesáté podlaží, odkud mají celé město jako na dlani. Vyhlídka zavírá každý den před setměním, protože noční toulky Johannesburgem jsou stále o život.

Nejslavnější mrakodrapový švindl

Drobná cihlová budova v texaském Wichita Falls se pyšní titulem nejmenší mrakodrap světa díky mazanému podvodníkovi. Fascinující historie této stavby začala už v roce 1912 objevením velkého ložiska ropy nedaleko města. Do Wichita Falls i okolních měst se v následujících letech začaly stěhovat davy lidí. Propukl stavební boom, ale ani ten nestačil uspokojit obrovskou poptávku po pozemcích, novém bydlení a kancelářích. Především nedostatek administrativních prostor byl natolik kritický, že se byznys často dohadoval pod širým nebem nebo v provizorních stanech. Augustus Newby vybudoval již v roce 1906 v centru Wichita Falls přízemní cihlovou budovu, kde v době stavebního boomu sídlila kromě jiných i společnost J. D. McMahona, specializující se na budování ropných těžebních věží. McMahon v roce 1919 veřejně oznámil, že na nezastavěné části pozemku přistaví vysokou administrativní budovu s dostatečnou kancelářskou kapacitou. Lačným investorům předložil podrobné výkresy budoucího mrakodrapu a ti mu s radostí poskytli zálohu 200 000 dolarů. Výstavba se brzy rozjela, aniž by McMahon požádal o povolení majitele pozemku, který v té době sídlil v Oklahomě. Investoři brzy pochopili, že se stali součástí geniálního podfuku. Výška budovy, tak jako všechny ostatní číselné údaje v předložených výkresech, byla totiž uvedena v palcích (480'') a ne ve stopách (480'). Počet podlaží byl fikaně zapsán jako 4.0, což všichni pochopili jako bezvýznamný překlep správných 40. Jenže místo 146 metrového mrakodrapu, který by byl po dokončení nejen nejvyšší ve městě, ale patřil by zároveň i k nejvyšším na světě, se stavěl 12 metrový drobek se čtyřmi podlažími a miniaturní užitnou plochou. Napálení investoři McMahona zažalovali, soudce ovšem žalobu shodil ze stolu, protože výstavba probíhala přesně podle technických nákresů. McMahon sbalil zbývající prachy, zmizel z města i Texasu ještě před dokončením výstavby a už o něm nikdo nikdy neslyšel. A jestli neumřel, směje se dodnes. Následná historie Newby-McMahon Building je neméně zajímavá. Výstavba byla zahájena v roce 1919 a v témže roce také dokončena. Práce ani nemohly trvat déle, protože budova je skutečný prcek: zastavěná plocha je 3 x 5,5 metru a dosahuje výšky 12 metrů. Téměř čtvrtinu vnitřní plochy zabírá úzké schodiště, a tak na každé podlaží zbývá užitná plocha 10 metrů čtverečních. Původně v budově mělo mít sídlo šest firem, ale nakonec zde po převážnou většinu dvacátých let sídlily jen dvě. Špatné období pro budovu začalo již koncem dvacátých let. Ropný boom ve Wichita Falls rychle odezněl a další ranou bylo propuknutí Velké hospodářské krize. Už v roce 1929 byla budova opuštěná a prakticky zapomenuta, s okny zatlučenými dřevěnými deskami. Požár v roce 1931 stavbu ještě více poškodil. V následujících desetiletích se zde vystřídalo mnoho nájemců a vlastníků bylo také požehnaně. Někteří z nich měli v úmyslu stále více chřadnoucího prcka zlikvidovat, ale vždy se našlo dostatečné množství místních lidí na jeho obranu. Město Wichita Falls získalo budovu do svého majetku někdy začátkem osmdesátých let. V roce 1986 ji věnovalo Spolku kulturního dědictví kraje Wichita, doufaje v opravu objektu. Co se zpočátku jevilo jako světlo na konci tunelu, byla ve skutečnosti pořádně rozjetá protijedoucí lokomotiva. Spolek totiž nebyl schopen se svým omezeným rozpočtem budově nijak pomoci a chátrání pokračovalo. Stav budovy byl v roce 1999 už tak špatný, že hrozilo zřícení. Město najalo místní architektonickou firmu Bundy, Young, Sims & Potter, aby budovu stabilizovalo. Bohatá historie této budovy Dicka Bundyho a jeho společníky natolik zaujala, že se ji rozhodli zachránit. Vytvořili partnerství s další místní firmou Marvin Groves Electric a společně požádali město o odkup nemovitosti. Město prodej posvětilo a Spolek kulturního dědictví tak mohl budovu prodat. V prosinci 2000 změnila majitele za 3 748 dolarů. Následná oprava pak přišla na dalších 254 000 a protáhla se až do konce roku 2005. Částečně za to mohla i velmi silná vichřice, která Wichita Falls zasáhla v červnu 2003 a poškodila opravovanou budovu. Po dlouholetých útrapách a nesčetných hrozbách demolice se prcek nakonec dočkal vytoužené renovace a v současnosti je dokonce památkově chráněn. Od roku 2006 sídlí v přízemí obchod se starožitnostmi. V roce 2011 se změnil vlastník i název obchodu, oblíbená místní haraburďárna ale zůstala zachována. V otevírací dobu mohou návštěvníci zavítat do nejvyššího patra a pokochat se vyhlídkou na město. Pravda, výhled ze čtvrtého patra asi příliš úchvatný nebude. Když byla budova před 95 lety dokončena, představitelé města byli zděšeni a obávali se, že se stanou terčem posměchu celé země. Nestalo se, nejmenší mrakodrap světa je dnes naopak vyhledávanou místní atrakcí.

Rockefeller Building

Průmyslník John D. Rockefeller se začátkem 20. století rozhodl financovat výstavbu mrakodrapu v Clevelandu, městě, kde strávil významnou část svého dětství. 65 metrů vysoká budova byla dokončena v roce 1905. Architekti Wilm Knox a John H. Elliot čerpali inspiraci u dvojice Sullivanových mrakodrapů Wainwright Building v St. Louis a Guaranty Building v Buffalo. Tak jako Sullivanovy budovy, i tato má předsazené pilíře, na rozích svisle členěné. Parapetní pásy ustupují a mají naopak horizontální charakter. Stavba je prosta bohatých ornamentů a je rozdělena podle antického sloupu na podstavec, dřík a hlavici. V roce 1910 byla západní část budovy rozšířena. Přístavba napodobila vzhled původní stavby do nejmenšího detailu a nepůsobí rušivě. V roce 1918 zakoupil budovu další průmyslník Josiah Kirby a přejmenoval ji na Kirby Building. Jenže jeho společnost zkrachovala už v roce 1923 a sám Kirby skončil ve vězení. Rockefeller nelenil, bývalý majetek koupil zpět a mrakodrap opět pojmenoval po sobě. Na štít nechal připevnit velký nápis Rockefeller, aby bylo všem jasné, kdo je majitel. Mrakodrap dodnes funguje jako úspěšná a velmi oblíbená kancelářská budova pro malé a střední společnosti, přestože tady prý podle legendy straší duch samotného Rockefellera.

Georgia-Pacific on My Mind

Už více než třicet let připomíná tento mrakodrap v americké Atlantě gigantické schody do nebe. Byl dokončen v roce 1982 pro společnost Georgia-Pacific, jednoho z největších výrobců papíru, celulózy a tkanin na světě. Postmoderní stavba měří 212 metrů a do roku 1987 byla druhou nejvyšší budovou Atlanty, hned za nedaleko stojícím hotelem Peachtree Plaza. Navrhlo ji proslulé studio Skidmore, Owings & Merill, mistři na krabicový design mezinárodního stylu (vzpomeňme např. Lever House, Sears Tower nebo 7 World Trade Center). Georgia-Pacific Tower je obložena kvalitní růžovou žulou z Tate, která se těží necelých sto kilometrů severně od Atlanty. Dodnes slouží většina administrativních prostor pro jejího vlastníka a jen velmi malá část kanceláří je pronajata dalším firmám. Mezi nejznámější nájemníky patří pobočka galerie High Museum of Art a konzulát Spojeného království. V březnu 2008 se poprvé v historii města přehnalo tornádo centrem Atlanty. Na rozdíl od hotelu Peachtree Plaza vysklilo jen několik oken.

Union Building

Není to tak dávno, co klavír patřil mezi základní vybavení každé lepší domácnosti. U newyorské smetánky druhé poloviny 19. století to platilo dvojnásob. Vlastnit kvalitní a drahý klavír byla tehdy téměř povinnost, a tak měli výrobci pianin žně. Mezi ty nejkvalitnější patřili bratři Deckerové, kteří výrobu a prodej soustředili do nízké budovy na Union Square. Rodinná firma prosperovala, a tak musela být začátkem devadesátých let 19. století významně rozšířena. Chronický nedostatek místa byl v New Yorku už tehdy problém, a tak jediná možnost, jak stávající prostory rozšířit, vedla směrem nahoru. Architekt John Edelmann byl zvolen jako tvůrce nového sídla Deckerových pianin. Edelmann byl nejen významný architekt chicagské školy, ale také kontroverzní anarchista s mimořádně radikálními názory. Natolik radikálními, že jej dokonce socialistická dělnická strana, jíž byl členem, vykopla ze svých řad. Nebylo pochyb, že Edelmann vytvoří budovu, která bude jako jeho tvůrce výrazně odlišná od všech ostatních. A skutečně, když byla stavba v roce 1893 dokončena, dalece předčila své sousedy výškou i vizáží. Na pozemku, který v nejužším místě měří jen něco málo přes devět metrů, vyrostl jedenáctipatrový mrakodrap s výškou 46 metrů. Styl budovy je skutečně svérázný: benátské a maurské prvky se na průčelí divoce prolínají s balkony a terakotovými panely s arabskými motivy; stavbu zakončil klenutý minaret s miniaturním balkonem, jakoby čekající na svolávání k modlitbě. Na budovu se nesnesla záštiplná kritika, jak by se dalo očekávat, ale byla vesměs velebena kritiky i veřejností jako okouzlující přírůstek do městské zástavby. Dodnes nese název podle prvních majitelů, často je také nazývána podle náměstí, kde stojí - Union Building. Rozlehlé výlohy v přízemí a prvním podlaží využili Deckerové jako výstavní síň pro své výrobky a prodejnu, ostatní patra pronajali dalším firmám. Budova si své prominentní postavení na Union Square dlouho neudržela. Již v roce 1903 vyrostla v těsném sousedství Bank of the Metropolis. Základy sousedního mrakodrapu byly položeny hlouběji, proto musela být celá jižní stěna Decker Building nadzvednuta o tři milimetry. Do vzniklého prostoru se vsadila dvojitá vrstva ocelových nosníků, která sloužila ke stabilizaci obou budov. Poté byla jižní stěna uložena zpět na původní místo. Dnes běžná stavební praxe byla na začátku minulého století považována za inženýrský zázrak. Budova sloužila i v následujících letech pro administrativní a obchodní účely. Její stav se pomalu horšil a došlo to tak daleko, že z fasády odpadávaly kusy terakoty. Ještě v průběhu druhé světové války muselo být z bezpečnostních důvodů odstraněno několik balkonů a charakteristický minaret. Po válce ztratilo celé Union Square lesk, zanedbaný stav budovy se dále zhoršoval a nízký nájem tomu odpovídal. Láce ale přitáhla nový typ nájemníků: umělce a bohémy. Nejznámějším se stal Andy Warhol, který si v šestém patře zřídil druhý domov svého studia The Factory, a kde byl v roce 1968 postřelen. Obnovený zájem o Union Square v devadesátých letech znamenal pro Decker Building záchranu. Ta už tehdy byla bez balkonů, panely z terakoty v prvních podlažích zcela odstraněny a zbylé zdobné prvky zaneseny stoletým nánosem špíny a prachu. V roce 1994 došlo k pečlivé renovaci a přeměně budovy na bydlení. Původně měl být obnoven i minaret, z tohoto plánu ale bohužel sešlo. V současnosti jsou nejnižší dvě podlaží určena obchodům, v dalších patrech se nachází celkem osmnáct bytů.

Union Square kolem roku 1900
Decker Building ještě dominuje celému náměstí

Mezi šílenstvím a odvahou

Jsou lidé, kteří jen co si v práci odpíchnou, odpotácejí se domů, vyvalí se na gauč, pustí si bednu, dají si párek s hořčicí a pozvolna umírají. Další den to samé, pořád dokola, pomalé uhnívání zaživa. A pak jsou lidé, kteří žijí život naplno a uskutečňují své bláznivé sny. Na svět pohlížejí odlišnou optikou, každý den je pro ně výzva. Takoví lidé jsou často považováni za blázny a šílence. Mezi takové se bezesporu řadí i člověk, který přesně před 40 lety spáchal neuvěřitelně odvážný a troufalý čin. Pachatelem tohoto uměleckého zločinu století nebyl nikdo jiný než francouzský snílek, umělec a provazochodec Philippe Petit, který přešel po ocelovém laně mezi newyorskými Dvojčaty. Myšlenka pokoření World Trade Center přišla již v době, kdy se mrakodrapy teprve stavěly a Petit v novinách zahlédl jejich model. V tu chvíli věděl, že jednoho dne mezi nimi předvede své provazochodecké umění. Samotná příprava akce zabrala osm měsíců, během níž si Petit s přáteli fotil budovy, zjišťoval bezpečnostní opatření a několikrát dokonce pronikl dovnitř mrakodrapů v převlečení za dělníky nebo francouzské novináře. Akce začala v noci 6. srpna 1974. Petit a jeho spiklenci pronikli na střechu s veškerým vybavením a za pomocí luku a šípu napnuli mezi budovami ocelové lano ve výšce 417 metrů. Hned druhý den po sedmé ráno se Petit odhodlal k činu a po laně mezi věžemi přešel. Tím to ale neskončilo. Mezi budovami přešel ještě sedmkrát, na lano si sednul i lehnul a přitom mával tisícům lidí, kteří se srotili dole na ulici. Policisté a členové ochranky, kteří zatím dorazili na střechu obou věží, začali vyhrožovat, že povolí natažené lano. Petit své představení raději ukončil a nechal se dobrovolně zatknout. Následovalo nepříjemné vyšetřování, psychiatrické vyšetření a nakonec rozsudek, v němž mu bylo uloženo uspořádat dobročinné dětské představení v Central Parku a přednášku pro ochranku, jak pronikl do budov. Popularita, obdiv a sláva záhy následovaly a trvají vlastně dodnes. Byl to právě Petitův troufalý čin, díky němuž vzali Newyorčané Dvojčata na milost a neoblíbené mrakodrapy se postupně staly milovaným symbolem města. V roce 2008 vznikl o celé akci strhující dokument Man on Wire se samotným Petitem v hlavní roli. Neuvěřitelně živelný a autentický Petit a jeho přátelé dojímají při vyprávění o své lásce a odhodlaní ke splnění svého cíle. Bravurně vystavěný dokumentární film po zásluze získal Oscara. Není pochyb, že Philippe Petit je blázen. Jenže blázen, který se nebál splnit si svůj životní sen, a to stojí za obdiv.

10 nejvyšších mrakodrapů Atlanty

1. BANK OF AMERICA PLAZA
    312 m. 1992
2. SUNTRUST PLAZA
    265 m. 1992
3. ONE ATLANTIC CENTER
    250 m. 1987
4. ONE NINETY ONE PEACHTREE TOWER
    235 m. 1990
5. WESTIN PEACHTREE PLAZA
    220 m. 1976
6. GEORGIA-PACIFIC TOWER
    212 m. 1982
7. PROMENADE II
    211 m. 1990
8. AT&T MIDTOWN CENTER
    206 m. 1982
9. 3344 PEACHTREE
    203 m. 2008
10. SYMPHONY TOWER
      200 m. 2006

Cosmopolitan Twarda 2/4

Zatímco v Praze vypukne hromadný hysterický záchvat vždy, když si někdo byť jen dovolí navrhnout výškovou budovu na pankrácké pláni, Varšava v centru staví mrakodrapy jak urvaná z řetězu. Dalším přírůstkem do dnes již impozantní siluety polské metropole se zařadil letos dokončený bytový mrakodrap Cosmopolitan Twarda 2/4. Budovu navrhl slavný Helmut Jahn, jeden z nejvlivnějších architektů světa a tvůrce projektů jako byly například Messeturm ve Frankfurtu, Xerox Center v Chicagu, Liberty Place ve Philadelphii nebo Post Tower v Bonnu. Varšavský mrakodrap je jeho první prací v Polsku. Podnož 160 metrů vysoké budovy tvoří čtyřpodlažní sokl lichoběžníkového půdorysu, kde se nacházejí obchody, kanceláře, fitness centrum se saunou, restaurace a recepce pro majitele bytů. Na střeše soklu se nachází rozlehlá terasa se zahradou přístupná výhradně majitelům bytů. V zářezu nad podnoží jsou pak dvě technická patra a dále již pokračuje velmi štíhlá věž s celkem 236 apartmány. Jak už to bývá, výměra bytů se s postupující výškou zvětšuje. Do 33. patra je na každém patře osm bytů, od 34. do 41. patra již jen čtyři byty, ve 42. a 43. patře najdeme dva duplexy, které ale nebyly uvolněny do volného prodeje a zatím zůstávají v držení developera. Ke zvláštnostem projektu patří plně otevíratelná okna a pásy s arkýři na bočních stranách, které umožňují ještě lepší výhled na centrum Varšavy. Nejnápadnějším rysem věže je koruna na jejím vrcholu, která je v noci osvětlena a díky této pomyslné lucerně je mrakodrap snadno rozpoznatelný z velké dálky. V současnosti je Cosmopolitan Twarda 2/4 druhou nejvyšší obytnou budovou hned po nedaleko stojící Plachtě a zároveň sedmou nejvyšší budovou celého Polska. Pokud ale varšavská mrakodrapová horečka nepoleví, brzy se tento žebříček změní.