29 července 2012

Die Hard Building

Na místě, kde se na začátku šedesátých let natáčela Kleopatra s úchvatnou Liz Taylor, vyrostla v roce 1987 správní budova filmové společnosti 20th Century Fox. Mrakodrap z červené žuly a skla s výškou 150 metrů se nachází v západní části Los Angeles poblíž Beverly Hills a nese oficiální jméno Fox Plaza. Stavba je poslední architektonický počin Williama Pereiry, který je znám především návrhem budovy Transamerica Pyramid v San Franciscu. Studio využilo hotovou, ale ještě neobydlenou stavbu pro natočení akčního snímku. Nakatomi Plaza, jak se budova ve filmu jmenovala, se tak stala smrtonosnou pastí pro policistu Johna McClanea v podání Bruce Willise. Díky ohromnému úspěchu filmu se stal mrakodrap slavný a není divu, že se mu dodnes přezdívá Nakatomi Plaza nebo také Die Hard Building. Studio pronajímá část nevyužitých administrativních prostor dalším firmám. Hned po skončení funkčního období si bývalý prezident Ronald Reagan pronajal bezmála 1300 metrů čtverečních rozlehlé apartmá v nejvyšším 34. podlaží jako svou kancelář a sídlil zde až do konce roku 2001.

27 července 2012

Witte Huis

Rotterdam se v roce 1898 stal místem, kde vyrostl první mrakodrap Evropy. Witte Huis, neboli Bílý dům, je 43 metrů vysoká secesní budova s deseti podlažími, která je po vzoru tehdejších amerických mrakodrapů zakončena vysokou mansardou obklopenou zdobenými věžičkami. Zrod této budovy nebyl jednoduchý. Mrakodrap neobsahuje ocelový skelet ani žádné jiné prvky, které by odlehčily jeho konstrukci. Mohutné nosné zdi z kamene jsou v přízemí téměř metr a půl silné, aby udržely váhu celé stavby. Městské úřady se zdráhaly povolit výstavbu takto vysoké a především masivní budovy na měkkém podloží pod úrovní mořské hladiny. Proto před započetím výstavby bylo do podloží zavedeno tisíc betonových pilotů. Pesimisté očekávali, že i přesto se stavba zhroutí pod vlastní váhou, jenže na katastrofu čekají marně už přes sto let. Budova nabízela svým nájemcům celou řadu technických vymožeností a nejmodernější vybavení - ústřední topení, dva elektrické výtahy, rozlehlé kancelářské prostory se zasedacími sály, fotografický ateliér a na střeše celoročně přístupnou vyhlídkovou terasu. Železná střešní konstrukce je z vnitřní strany pokryta korkovými panely, jež slouží jako izolace proti pronikání tepla i chladu. Budova bez úhony přečkala těžké bombardování Rotterdamu během Druhé světové války a dodnes se dochovala v původní podobě. Jen obrovské neonové reklamy na střeše se čas od času změní.
Witte Huis, 1968

26 července 2012

Hey y'all, I ain't no redneck Flatiron!

Pět let před dokončením slavné newyorské Flatiron Building byla v Atlantě postavena obdobná trojúhelníková budova. Díky úzkému tvaru bylo jen otázkou času, kdy se začne i této stavbě přezdívat Žehlička, a tak její původní název English-American Building a později Empire Life Building jsou dnes už prakticky neznámé. Budovu z roku 1897 navrhnul architekt Bradford L. Gilbert ve stylu chicagské městské architektury, která je charakteristická rozlehlými okny a optickým rozdělením budovy podle antického sloupu. Mimochodem, byl to právě Gilbert, který v roce 1888 navrhnul epochální Tower Building v New Yorku. Budova drží několik primátů. Svou výškou 49 metrů byla nejvyšší budovou Atlanty do roku 1901 a dodnes je nejstarší přeživší mrakodrap ve městě. Budova sloužila administrativním účelům s obchody v přízemí a dnes tomu není jinak. Díky svým relativně skrovným kancelářím se vždy těšila pozornosti především malých firem a úspěšných byznysmenů. Traduje se, že zde měl jednu dobu náborovou kancelář i Ku-klux-klan. Ve skutečnosti tu ale měl sídlo jen jeden z členů tohoto nechvalně známého spolku. Mrakodrap zůstal dodnes v původní podobě a drobné stavební zásahy v průběhu let mu naštěstí nijak neuškodily.
English-American Building ve výstavbě, 1896
 

25 července 2012

Transamerica Pyramid

Jehlanovitý tvar tohoto elegantního mrakodrapu již čtyřicet let výrazně ovlivňuje panorama San Francisca. Budova Transamerica Pyramid byla dokončena v roce 1972 a svou výškou 260 metrů je dodnes nejvyšší ve městě. Investor projektu Transamerica Corporation si od svého nového sídla sliboval především vytvoření firemní ikony, což se podařilo beze zbytku naplnit. Transamerica Pyramid se radikálně odlišuje od všech tehdejších krabicových mrakodrapů v internacionálním stylu. Je tak jedním z prvních reprezentantů nastupující postmoderní architektury. Čtyřpodlažní základna svou konstrukcí vytváří v uličním prostoru podloubí a zároveň slouží jako protiseizmické zařízení. Z pyramidální formy vystupují v nejvyšších patrech dvě křídla bez oken. Východní křídlo ukrývá výtahové šachty, západní jedno ze dvou únikových schodišť a komín. Tato křídla také hrají důležitou stabilizační funkci před následky zemětřesení. Budova je zkonstruována tak, aby se při zemětřesení vychýlila od své osy jen o necelý metr. Když 17. října 1989 zasáhlo Kalifornii silné zemětřesení o síle 7.1, Pyramida se téměř minutu otřásala a ve svém nejvyšším bodě kývala o 30 cm, přesto nedošlo k žádnému poškození. Fasáda věže je pokryta obkladem z křemenného písku, díky tomu má stavba stále bělostnou barvu. V 27. podlaží byla veřejnosti přístupná vyhlídka, po událostech z 11. září 2001 ale byla z bezpečnostních důvodů uzavřena a turisté si dnes mohou prohlédnout jen vstupní halu. Nejvyšší obytné podlaží Pyramidy má číslo 48 a je tak malé, že pojme jen konferenční sál. Nabízí však neopakovatelný výhled. Škoda, že jen pro nájemníky budovy a jejich návštěvy. Samý vrcholek budovy, kde je prostor příliš malý, aby tam mohly být kanceláře, je tvořen hliníkovými panely a o svátcích nebo při zvláštních příležitostech bývá osvětlen. Transamerica Corporation už dnes v budově nesídlí, přesto dodnes stavba zdobí logo společnosti a udržela si i své původní jméno. I přes mnohé protesty během výstavby se nakonec tento mrakodrap stal mezi obyvateli města oblíbený a nejsnáze zapamatovatelným symbolem San Francisca.
Výstavba Transamerica Pyramid, 1970 - 1972

22 července 2012

Jednadvacítka

Baťův mrakodrap nebo také Jednadvacítka je jedním z vrcholných děl moderní meziválečné architektury a klenot funkcionalismu. Stavba správní budovy číslo 21 Baťových závodů ve Zlíně byla dokončena v roce 1938 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka. Původně se pro administrativní centrum firmy počítalo se třemi nízkými, navzájem propojenými budovami. Baťa, jehož po návštěvě Spojených států v roce 1905 mrakodrapy fascinovaly, se nakonec rozhodl pro výškovou budovu. Ta se posléze stala symbolem Zlína a dodnes je její dominantou. Železobetonový šestnáctipodlažní objekt je 77,5 metrů vysoký, a tak byl v době svého vzniku nejvyšší budovou Československa a zároveň druhou nejvyšší budovou Evropy hned za mrakodrapem Boerentoren v Antverpách. Po technické stránce byla stavba provedena na špičkové technické úrovni tehdejších možností. Obvodový plášť tvoří dvojitá ocelová okna a cihlová vyzdívka. Budova byla již v době otevření plně klimatizována a vybavena podlahovými elektrickými zásuvkami. Všechna podlaží jsou propojena čtyřmi rychlovýtahy, nákladním výtahem, paternosterem a výtahem pro návštěvy. Největším tahákem budovy je ale unikátní pojízdná kancelář šéfa podniku umístěna ve výtahu, která je dodnes plně funkční. Je vybavena samostatnou klimatizací, tekoucí vodou s umyvadlem a komplexním signalizačním zařízením. Traduje se, že Baťa odsud sledoval své zaměstnance. To je samozřejmě nesmysl, každý se může na vlastní oči přesvědčit, že je z něj jen velmi omezený výhled. V nejvyšším patře mrakodrapu je pro návštěvníky připravena kavárna a volně přístupná terasa s venkovním posezením. V roce 2004 byla dokončená kompletní rekonstrukce budovy za téměř 630 milionů korun a v současnosti zde sídlí Krajský úřad Zlínského kraje a finanční úřad.

19 července 2012

Nebeská jehla

Miglin-Beitler Tower se mohl stát nejvyšší budovou světa, jenže Saddám řekl ne! Úspěšná developerská společnost Miglin Beitler Developments přišla koncem osmdesátých let s nápadem postavit v Chicagu nebývale vysoký mrakodrap. Svými 125 patry a výškou 609 metrů by odebrala titul tehdy nejvyššímu Sears Tower. Firma si najala světoznámého architekta Césara Pelliho, který navrhl nesmírně štíhlou a elegantní budovu. Ta svým ustupujícím profilem připomínala klasické mrakodrapy éry art deco, jakými jsou například Chrysler Building a Empire State Building v New Yorku. Ihned po představení projektu veřejnosti se budově začalo přezdívat Skyneedle, tedy Nebeská jehla. Konstrukčně se jednalo o stavbu s profilem v podobě křížového tubusu se dvěma betonovými pilíři na každé straně budovy. Výtahové jádro také tvořil beton. Jenže všechny plány překazil ten irácký neřád, ani do země se nestačilo kopnout. Celý projekt byl zrušen vinou války v Perském zálivu a následnou recesí, která měla v Americe neblahý vliv na trh s nemovitostmi. Krátce poté byl stejný tým architektů a inženýrů najat na projekt nové nejvyšší stavby světa, dvojčat Petronas Towers v Kuala Lumpuru, jejichž betonová struktura je velmi podobná inovativnímu plánu původně určenému pro Nebeskou jehlu.

16 července 2012

Sullivanova dvojčata

Wainwright Building
Největší osobnost Chicagské školy a jeden z nejvýznamnějších architektů vůbec. Učitel legendárního Franka Lloyda Wrighta, ale také arogantní a nesnesitelný vztekloun, který nikdy nešel pro urážku daleko. To byl Louis Henry Sullivan, otec modernismu. Jeho nejslavnějším dílem je administrativní budova Wainwright Building v St. Louis z roku 1891, kterou navrhl se svým společníkem Dankmarem Adlerem. Tato budova je opatřena kompletním ocelovým skeletem v prakticky totožné formě, v níž se vyskytuje u výškových staveb v současnosti. Sullivan se díky použití oceli mohl odpoutat od historických prvků, protože už nebyl omezen tradičními stavebními materiály. Razil heslo, že forma následuje funkci a jeho pojetí architektury dává přednost praktičnosti před estetickým dojmem. Wainwright Building představuje dokonalé zhmotnění všech těchto myšlenek. Zároveň je tato 45 metrová budova typickým zástupcem Chicagské školy se svým rozdělením podle antického sloupu na podstavec, dřík a hlavici. Budova obložená červenou terakotou má předsazené pilíře, na rozích svisle členěné. Parapetní pásy naopak ustupují, přičemž jejich bohaté ornamenty mají převážne charakter horizontální. Výstavbu si objednal pivovarník Ellis Wainwright pro kanceláře místního sdružení sládků. Přízemí sloužilo obchodům, nad nimi se nacházely administrativní prostory sdružení a v nejvyšším patře strojní vybavení a vodní nádrže. V roce 1974 zakoupil budovu stát Missouri a zachránil ji před demolicí. Po nákladné rekonstrukci se v ní usídlily státní úřady.

Guaranty Building
Sullivan s Adlerem dovedli své umění k dokonalosti už v roce 1896. Guaranty Building v Buffalo je na první pohled totožná s Wainwright Building. Ve skutečnosti se ale toto mistrovské dílo může pochlubit mnoha vylepšeními oproti svému originálu. Budova s výškou 58 metrů zachovává klasické členění Chicagské školy. Spodní část je vybavena většími prostory, má reprezentativní charakter a slouží obchodům. Střední část s pravidelnou řadou totožných oken je určena kancelářím. Nejvyšší patro slouží jen pro strojovnu výtahů a další technická vybavení. Jako dekorativní obklad byla opět zvolena červená terakota s mimořádně detailním zdobením. Původně měl mrakodrap nést jméno Taylor Building, podle svého majitele a místního podnikatele. Hascal T. Taylor ale neunesl náklady na výstavbu a ještě před dokončením převzala financování stavební společnost Guaranty Construction. Záhy po dokončení zakoupila mrakodrap pojišťovna Prudential Insurance Company. Budova je tak dodnes známá pod těmito jmény, obě navíc zdobí průčelí nad hlavním vchodem. V polovině padesátých let byla budova zprasena nevhodnými stavebními zásahy. Moderní úpravy historických interiérů a vnějších výkladů byly mimořádně necitlivé. Požár několika pater v roce 1974 přispěl k ještě rychlejšímu chátrání budovy a o tři roky později se vážně uvažovalo o demolici. Na začátku 80. let konečně došlo k tolik potřebné rekonstrukci. Další opravy dokončené v roce 2010 zajistily stavbě návrat do své původní podoby. Sullivan se konečně přestal v hrobě obracet a může odpočívat v klidu dál.

12 července 2012

Bennett Building

Úzké kaňony dolního Manhattanu skrývají nejedno překvapení. K nim bezesporu patří Bennett Building, nenápadná budova utopená v džungli mrakodrapů, která je nejvyšší stavbou světa s litinovou fasádou. Je téměř zázrak, že za svých bezmála 140 let bez úhony odolala všem pokusům o likvidaci a především stavebním zásahům bezohledného newyorského modernisty Roberta Mosese. Výstavbu si v roce 1872 objednal James Gordon Bennett Jr., majitel deníku New York Herald a zakladatel společnosti Commercial Cable Company. Budova ve stylu francouzské novorenesance byla dokončena o rok později a měla původně sedm podlaží ukončených módní mansardou. Fasáda budovy je tvořena opakujícím se vzorem litinových oken s římsami a sloupy, které imitují kamenné zdivo. Jako jedna z prvních kancelářských budov světa disponovala výtahy, díky tomu mohl Bennett teoreticky žádat podstatně vyšší nájemné u nejvýše položených kanceláří. Není známo, proč toho nikdy nevyužil, nájemníci v nejvyšších patrech naopak platili výrazně nižší ceny než ti v přízemí. V budově nikdy New York Herald nesídlil, stavba byla od počátku zamýšlena jako Bennettova vlastní investice. Realitní spekulant John Petit zakoupil budovu v roce 1889. Petit byl mistr v nákupu podhodnocených nebo zanedbaných nemovitostí, které dokázal opravit a pak prodat se ziskem. Bennett Building měla v té době už své nejlepší roky za sebou, a tak ji Petit získal se slevou. Poté se pustil do pořádné přestavby, která naštěstí nedopadla katastrofou. Mansardu zcela odstranil a na její místo přidal další čtyři podlaží, která stavebně i architektonicky dokonale ladí s původní stavbou. Zmodernizovány byly také vnitřní prostory, rozvody a výtahy. Touto rekonstrukcí vznikla v roce 1892 desetipodlažní budova s plochou střechou a výškou lehce nad 38 metrů. V roce 1894 byla budova nepatrně rozšířena do strany, přístavba opět harmonicky ladí se zbytkem budovy. Petitovi se ji v témže roce téměř povedlo prodat s tučným ziskem, na poslední chvíli ale z obchodu sešlo. V roce 1898 už mu začalo téct do bot, protože si na opravu budovy vzal vysokou hypotéku, a výnosy z nájemného ji nedokázal financovat. V červnu 1898 se vypařil a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Petitova společnost prodala nemovitost v jeho nepřítomnosti. V dalších letech se v rychlém sledu vystřídalo několik majitelů. V roce 1906 objevila kontrola neregistrovaný vodoměr a tehdejší majitel budovy dostal mastný účet za sedmnáctiletý odběr vody. Měl jistě velkou radost. V průběhu celého dvacátého století se vzhled budovy téměř nezměnil kromě několikerého přesunu hlavního vchodu a v roce 1980 změny barvy fasády do dnešní podoby. V roce 1995 byl budově udělen status památky.
Bennett Building, kolem roku 1876
V dálce Equitable Life Assurance Building
a věž kostela Trinity
 

08 července 2012

Metropolis

Působivý mix postmodernismu s prvky klasických amerických mrakodrapů. To je Metropolis, jeden z nejobdivovanějších mrakodrapů Aucklandu inspirovaný ikonickým Chrysler Building a hotelu Four Seasons v New Yorku. Metropolis byla se svou výškou 155 metrů nejvyšší budova Nového Zélandu v letech 1999 - 2000. Dodnes je ale stále nejvyšší rezidenční stavba země a sen mnoha Kiwis vlastnit byt právě zde. Budova totiž nabízí nejen velmi kvalitní zázemí a úchvatný výhled na město i nedaleký záliv Hauraki, ale díky své výhodné poloze v centru je ideálním výchozím místem pro byznys i volnočasové aktivity. Část z celkových 170 apartmánů slouží permanentnímu bydlení, část funguje jako hotel pro krátkodobý pobyt i dlouhodobý pronájem. Pro hosty i vlastníky bytů jsou k dispozici nonstop recepce, bazén, lázně, sauna, posilovna a restaurace. Projekt se stavebně i architektonicky mimořádně povedl, zato finančně to byla pohroma. Budovu vlastnila developerská společnost Andrewa Krukzienera. Před zahájením výstavby vydala obligace, aby si zajistila financování projektu. Jenže už v roce 2001 nebyla schopna plnit své závazky a investoři přišli o 80% vložených peněz. Sám Krukziener oddaloval nevyhnutelné dalších pět let, nakonec zbankrotoval i on. Stala se z multimilionáře chudá novozélandská kostelní myš? Kdepak, Krukziener podniká v realitách i nadále a věří, že jednou opět postaví podobně kvalitní projekt, jakým je Metropolis.

05 července 2012

Londýnský střep

Právě dnes večer se za účasti londýnského symfonického orchestru doprovázeného velkolepou laserovou show a světlomety slavnostně otevírá nejvyšší mrakodrap Evropy. The Shard neboli Střep měří 310 metrů a stal se novou pýchou Londýna nedaleko ikonického mostu Tower Bridge. Originální konstrukce výškové budovy je dílem Itala Renza Piana, jednoho z nejlepších architektů současnosti. Základ mrakodrapu tvoří betonové jádro, jejíž šikmé stěny pokrylo 56 tisíc metrů čtverečních speciálních skleněných panelů. Toto obložení nepravidelně pokračuje v nejvyšší části nad samotnou konstrukci budovy a tím vzniká dojem skleněného střepu. Převážnou část celkové plochy obsadí kancelářské prostory, které zaberou prvních 28 podlaží. Nad nimi zahájí provoz restaurace vyhlášených kuchařů. Mezi 34. a 52. podlažím otevře pobočku pětihvězdičkový hotel Shangri-La. Nad hotelem naleznou své místo lázně a nad nimi bude dalších dvanáct podlaží s luxusními apartmány, které budou patřit k nejdražším v Londýně. Jejich cena se bude pohybovat kolem 30 až 50 milionů liber. V 68. až 72. podlaží se ve výšce 244 metrů nachází vyhlídková galerie, která by již v prvních letech provozu mohla přilákat několik milionů návštěvníků. Zpřístupněna ale bude až v únoru 2013, přestože vstupenky lze rezervovat online už od letošního 6. července. Projekt vlastní katarská skupina investorů, a tak není divu, že mezi pozvanými hosty bude kromě prince Andrewa také katarský premiér. Jak je spíše v konzervativním Londýně zvykem, i tato budova je terčem kritiků. Princ Charles ji nelichotivě označil za ohromou slánku, která doplňuje přes Temži stojící obří Okurku. Organizace English Herritage marně protestovala proti zahájení výstavby s odůvodněním, že zhyzdí panorama města a zejména pohled na katedrálu svatého Pavla. Teprve čas ukáže, zda Londýňané novou dominantu města přijmou za svou.

04 července 2012

Brněnská trojčata

Seskupení tří výškových administrativních budov na Šumavské ulici v Brně je výraznou dominantou této části města. Upoutávají na sebe pozornost především svými rozměry, ale bez zajímavosti není ani jejich vizuální působení. Samotný prostor, na kterém byla brněnská trojčata postavena, byl dlouhou dobu volným prostranstvím. Za první republiky se zde měl postavit univerzitní okrsek, ze kterého realizace dosáhla pouze budova právnické fakulty. šedesátých letech bylo naopak rozhodnuto o využití území pro umístění administrativních budov. V plánu bylo zastavět volné parcely v širším okolí právnické fakulty, tedy nejen směrem na sever, ale i prostor dnešního magistrátu, Moravské zemské knihovny, celý Björnsenův sad i část svahu Kraví hory. Prvním, avšak nerealizovaným projektem výškové stavby, byla sedmnáctipodlažní administrativní budova od Viktora Rudiše z roku 1963, umístěná přibližně do dnešní křižovatky ulic Šumavské a Veveří. Vzápětí následovala rozsáhlá soutěž, která měla přinést řešení pro téměř celý zmiňovaný prostor. Jedním z cílů soutěže bylo vytvoření opakovatelného typu výškové budovy, který by mohl být vícekrát použit pro stavbu kancelářských  objektů. Vítězný návrh, jehož autory byli Jiří Gřegorčík a František Antl, představoval trojici budov, jak ji známe dnes, plus další dvě vedle polikliniky na Zahradníkové a v místě dnešní Moravské zemské knihovny, doplněné o nižší objekty podél Kounicovy ulice a naproti právnické fakultě. Avšak, snad kvůli vyhroceným poměrům na konci 60. let, nebyl tento projekt ve své kompletní podobě dokončen. Provedení se dočkaly pouze tři hlavní objekty, a to pod vedením architektů Romana Zajíce a Jaroslava Ryšky v letech 1967-74. Trojčata nakonec nejsou trojčaty v pravém slova smyslu. Ačkoli jsou shodně vysoké 66 metrů a na první pohled se silně podobají, každá budova má svůj individuální vzhled, především barvu pláště, ale i strukturu stěny. Navíc byly stavěny postupně, tak aby se zkušenosti z výstavby jedné mohly využít na následující. Nejstarší z nich, budova C, stejně vysoká jako ostatní, ale pouze osmnáctipodlažní, sloužila jako sídlo ředitelství Cheposu. Navenek vypadá těžkopádněji než později postavené devatenáctipodlažní budovy B a A, které mají vždy dvě protilehlé stěny utvářené stejným způsobem, avšak navzájem pootočené o 90 stupňů. Díky tomu působí celá trojice z různých pohledů odlišně a jednotlivé stavby si zachovávají svou individualitu. Vnitřní struktura je vždy víceméně stejná, výtahovou a schodišťovou osu s chodbou obklopují kanceláře po obvodu budovy. Pod jednopatrovou vstupní halou, propojující komplex, se pak nacházejí skryté garáže. Mrakodrapy se v dané době staly symbolem západní kultury. Brněnské stavby sice zdaleka nedosahují takových rozměrů jako jejich zámořské paralely, avšak v prostředí, kde vznikly, jsou velmi výrazným prvkem. Jako silný odvar internacionálního stylu drsně kontrastují s okolním sídlištěm z padesátých let, navíc na přelomu 60. a 70. let jsou odvážným příklonem k západní architektuře. Od plánu na zastavění celého prostranství bylo sice posléze upuštěno, nicméně na jeho místě vznikl na přelomu 70. a 80. let další administrativní objekt - budova brněnského Stavoprojektu od Viktora Rudiše.

S laskavým svolením Miroslava Diviny. Článek byl mírně zkrácen a upraven.

03 července 2012

10 nejvyšších mrakodrapů Paříže


1. TOUR FIRST
    231 m. 2011
2. TOUR MONTPARNASSE
    210 m. 1973
3. TOUR TOTAL
    187 m. 1985
4. TOUR T1
    185 m. 2008
5. TOUR AREVA
    184 m. 1974
6. TOUR GRANITE
    183 m. 2008
7. TOUR GAN
    179 m. 1974
8. TOURS SOCÍÉTÉ GÉNÉRALE
    167 m. 1995
9. TOUR EDF
     165 m. 2001
10. CŒUR DÉFENSE
      161 m. 2001

Jména budov odpovídají stavu na začátku července 2012.