04 července 2012

Brněnská trojčata

Seskupení tří výškových administrativních budov na Šumavské ulici v Brně je výraznou dominantou této části města. Upoutávají na sebe pozornost především svými rozměry, ale bez zajímavosti není ani jejich vizuální působení. Samotný prostor, na kterém byla brněnská trojčata postavena, byl dlouhou dobu volným prostranstvím. Za první republiky se zde měl postavit univerzitní okrsek, ze kterého realizace dosáhla pouze budova právnické fakulty. šedesátých letech bylo naopak rozhodnuto o využití území pro umístění administrativních budov. V plánu bylo zastavět volné parcely v širším okolí právnické fakulty, tedy nejen směrem na sever, ale i prostor dnešního magistrátu, Moravské zemské knihovny, celý Björnsenův sad i část svahu Kraví hory. Prvním, avšak nerealizovaným projektem výškové stavby, byla sedmnáctipodlažní administrativní budova od Viktora Rudiše z roku 1963, umístěná přibližně do dnešní křižovatky ulic Šumavské a Veveří. Vzápětí následovala rozsáhlá soutěž, která měla přinést řešení pro téměř celý zmiňovaný prostor. Jedním z cílů soutěže bylo vytvoření opakovatelného typu výškové budovy, který by mohl být vícekrát použit pro stavbu kancelářských  objektů. Vítězný návrh, jehož autory byli Jiří Gřegorčík a František Antl, představoval trojici budov, jak ji známe dnes, plus další dvě vedle polikliniky na Zahradníkové a v místě dnešní Moravské zemské knihovny, doplněné o nižší objekty podél Kounicovy ulice a naproti právnické fakultě. Avšak, snad kvůli vyhroceným poměrům na konci 60. let, nebyl tento projekt ve své kompletní podobě dokončen. Provedení se dočkaly pouze tři hlavní objekty, a to pod vedením architektů Romana Zajíce a Jaroslava Ryšky v letech 1967-74. Trojčata nakonec nejsou trojčaty v pravém slova smyslu. Ačkoli jsou shodně vysoké 66 metrů a na první pohled se silně podobají, každá budova má svůj individuální vzhled, především barvu pláště, ale i strukturu stěny. Navíc byly stavěny postupně, tak aby se zkušenosti z výstavby jedné mohly využít na následující. Nejstarší z nich, budova C, stejně vysoká jako ostatní, ale pouze osmnáctipodlažní, sloužila jako sídlo ředitelství Cheposu. Navenek vypadá těžkopádněji než později postavené devatenáctipodlažní budovy B a A, které mají vždy dvě protilehlé stěny utvářené stejným způsobem, avšak navzájem pootočené o 90 stupňů. Díky tomu působí celá trojice z různých pohledů odlišně a jednotlivé stavby si zachovávají svou individualitu. Vnitřní struktura je vždy víceméně stejná, výtahovou a schodišťovou osu s chodbou obklopují kanceláře po obvodu budovy. Pod jednopatrovou vstupní halou, propojující komplex, se pak nacházejí skryté garáže. Mrakodrapy se v dané době staly symbolem západní kultury. Brněnské stavby sice zdaleka nedosahují takových rozměrů jako jejich zámořské paralely, avšak v prostředí, kde vznikly, jsou velmi výrazným prvkem. Jako silný odvar internacionálního stylu drsně kontrastují s okolním sídlištěm z padesátých let, navíc na přelomu 60. a 70. let jsou odvážným příklonem k západní architektuře. Od plánu na zastavění celého prostranství bylo sice posléze upuštěno, nicméně na jeho místě vznikl na přelomu 70. a 80. let další administrativní objekt - budova brněnského Stavoprojektu od Viktora Rudiše.

S laskavým svolením Miroslava Diviny. Článek byl mírně zkrácen a upraven.

Žádné komentáře:

Okomentovat