King Kong strikes back

Slavná filmová obluda, obří opičí samec King Kong, vzbuzuje úžas filmových diváků už od roku 1933. Právě první verze jeho příběhu se stala legendou a finální scéna na vrcholu tehdy stále nového Empire State Building nezapomenutelná. V dubnu 1983 se ale opičák vrátil na místo činu v nafukovací podobě jako součást reklamy na obnovenou premiéru filmu. Dostat monstrum na vrchol mrakodrapu a udržet jej tam nebylo ale vůbec jednoduché. King Kong dorazil 7. dubna v bedně, která ale svými rozměry dalece přesahovala parametry i toho největšího výtahu v budově. Musel být tedy vybalen a stále ve splasklé podobě doslova narván do kabiny výtahu. Z 86. patra byl vynesen po schodech do 102. patra, tam zachycen o venkovní kotevní stožár a poté před dychtivými novináři nafouknut. Materiál byl ale tak zamotaný, že King Kong zprvu vypadal jako obrovský plastový pytel na odpadky. Při nafukování navíc Kongovi ruplo podpaždí a k tomu se přidal i prudký vítr. Celý proces musel být několikrát odložen, a tak se balon do požadované polohy dostal až 15. dubna. Nafouknuté monstrum bylo lehce rozpoznatelné z celého Manhattanu, Brooklynu i z New Jersey. Aby ne, vážilo skoro tunu a půl a na výšku měřilo přes 26 metrů. Přesto existuje velmi málo fotografií této události. Vysvětlení je jednoduché: balon se na budově udržel sotva den. Už 16. dubna ráno bylo v Kongovi děr, jako kdyby to do něj přes noc znovu našily kulomety letadel. Díry byly tak velké, že dofukování nepomáhalo a po celkovém splasknutí bylo jasné, že materiál už jakýkoliv další pokus o nafouknutí neustojí. Nafukovací King Kong tak skončil stejně neslavně jako jeho filmový předchůdce. Celá sranda stála 150 tisíc dolarů, tedy skoro čtvrtinu rozpočtu celého filmu. Klasický snímek z roku 1933 letos oslavil již osmdesát let od premiéry, a proto mnozí očekávali, že se gumový King Kong opět vrátí. Majitelé budovy se ale do dalšího nafukovacího dobrodružství raději nepustili.

Stalinovy sestry

Moskva, 1956

Stalinovy sestry nebo také Stalinovy katedrály, Stalinovy dorty nebo jen prostě Vysotki – to je sedm mrakodrapů, které jsou rozesety po celé Moskvě. Jde o budovy postavené po skončení Druhé světové války mezi roky 1947 - 1957 a především o symboly, jež měly celému světu ukázat vyspělost a pokrokovost Sovětského svazu. Tyto mrakodrapy s neogotickými a neoklasicistními prvky jsou ukázkovým příkladem takzvaného triumfalismu, častěji zvaného socialistický realismus. Sovětský člověk měl být ohromen velikostí, elegantností, duchem a praktičností těchto budov. Ohromen je jimi sovětský člověk i v současnosti, protože všechny tyto monumentální budovy prošly nedávno rekonstrukcí a očištěním fasád od nánosů prachu. Takže tovarišči, v srpnu se podíváme všem sedmi sestrám na zoubek. I té osmé, ne tak úplně zapadající do rodiny.

West Plaza

Málokterý mrakodrap se stane miláčkem architektů a zároveň oblíbený u veřejnosti. Budově West Plaza v Aucklandu se to podařilo a její popularita nijak neklesá ani dnes. Architektonická kancelář Price Adams Dodd se inspirovala milánskou budovou Grattacielo Pirelli a její klon nedělá slavnému originálu žádnou ostudu. 74 metrů vysoký mrakodrap v internacionálním stylu byl dokončen v roce 1974 jako tehdy druhý nejvyšší Nového Zélandu. Odkaz na námořní dopravu prostupuje celým objektem. Bílá barva fasády a štíhlý profil ve tvaru mandle připomínají lodní kýl. Obrovské balkony zavěšené v prvním patře evokují boční záchranné čluny. Mrakodrap byl postaven poblíž přístavu pro osobní přepravu a hned vedle budovy bývalé celnice. A aby toho nebylo málo, prvním vlastníkem se stala loďařská společnost. Výstavba této nadčasové budovy byla jedním z faktorů, jež v sedmdesátých letech pomohly Aucklandu přeměnit se z velkého města Nového Zélandu na metropoli vskutku mezinárodního významu. Institut novozélandských architektů udělil budově v roce 2005 ocenění za objekt trvalé hodnoty.

Nejosamělejší mrakodrap světa

Japonci jsou prostě jiní. Jejich prazvláštní vynálezy, šílené soutěže či bizarní módní výstřelky jsou dobře známé. Proto snad jen v Japonsku může vzniknout mrakodrap v poli. Na okraji města Kaminojama vyrostl v roce 1999 pravděpodobně nejosamělejší mrakodrap světa. Převážně zemědělské město s necelými 35 000 obyvateli nemělo žádný racionální důvod ke stavbě mrakodrapu, přesto se pyšní 41 podlažní obytnou budovou, která navíc stojí daleko od centra mezi zemědělskými usedlostmi. Není známo, jestli byl tento projekt pro developera ziskový. Přesto se dá považovat za úspěch, že se nakonec všechny byty prodaly, i když to trvalo šest let a cena většiny bytů byla snížena na polovinu. Jak vlastně mohl tento projekt získat stavební povolení? I v Japonsku zřejmě platí, že se známostmi jde všechno jednodušeji. Developer byl dobrý známý guvernéra místní prefektury, a tak získat povolení k výstavbě byla hračka. Sky Tower 41 měl být součástí zcela nového města mezi Kaminojamou a Jamagatou, místo toho se stal osamělým, 179 metrů vysokým pomníkem realitní bubliny a příliš ambiciózních plánů developerů.

10 nejvyšších mrakodrapů Československa

Jak by vypadal žebříček deseti nejvyšších mrakodrapů, kdyby dnes Československo stále existovalo?

1. NÁRODNÁ BANKA SLOVENSKA 112 m
    Bratislava
2. AZ TOWER 111 m
    Brno
3. CITY TOWER 109 m
    Praha
4. SLOVENSKÁ TELEVÍZIA 108 m
    Bratislava
5. CITY BUSINESS CENTER 107 m
    Bratislava
6. CITY EMPIRIA 104 m
    Praha
6. TOWER 115 104 m
    Bratislava
7. GLÓRIA 100 m
    Bratislava
8. SD-KOMES 96 m
    Most
8. AUPARK TOWER 96 m
    Bratislava
9. TECHNOPOL 90 m
    Bratislava
10. HOTEL CROWNE PLAZA 88 m
      Praha

Tower of Terror

Výrazně dominantní, strohé, surově jednoznačné a záměrně ignorující okolní zástavbu, to jsou společné rysy staveb v brutalistickém směru. Zatímco architekti byli brutalismem fascinováni, široká veřejnost je vždy ostře odmítala. Nejinak tomu bylo u Trellick Tower, obytného mrakodrapu a dominanty západního Londýna. 98 metrů vysokou budovu navrhl architekt maďarského původu Ernö Goldfinger. Byla dokončena v roce 1972 jako bydlení pro sociálně slabé. Nacpat všechna problematická individua do jedné betonové obludy, která navíc působí jako vertikální vězení, se zřejmě zdál jako výborný nápad. Co následovalo, nemohlo být pro nikoho překvapením. Z budovy se záhy stalo semeniště prostitutek, feťáků, kriminálníků a podobného lidského odpadu. Vandalismus byl na denním pořádku. Hrůzné příběhy znásilněných žen a sebevražedných skoků z nejvyšších pater domu plnily stránky novin, kde byl Trellick Tower výstižněji přezdíván Tower of Terror. V polovině osmdesátých let se situace začala pomalu zlepšovat. Nájemníci a majitelé vytvořili sdružení, byl instalován bezpečnostní kamerový systém a uzamykatelný vchod strážil vrátný. Poté přišla na řadu kompletní renovace interiérů. Trellick Tower byl koncem devadesátých let rehabilitován a dnes je mezi mladými naopak vyhledáván. I na architekta je pohlíženo mnohem smířlivěji, jenže ten už si pozdní slávu neužil. Goldfinger zemřel v roce 1987, v době, kdy byly Trellick Tower i další jeho brutalistické domy ohniskem společenského opovržení a místem sociálního násilí.

Modré nebe pod modrým nebem

Když se řekne Mongolsko, většina lidí si představí tak maximálně jurtu nebo Olgoje Chorchoje. Návštěva hlavního města by pak pro ně mohla být docela šok. V místech u centrálního Suchbátarova náměstí v Ulánbátaru, kde ještě před několika lety stály opuštěné stavební proluky, se dnes tyčí štíhlé siluety prosklených mrakodrapů, které symbolizují nebývalý vzestup této středoasijské země. Nejvyšší z těchto mrakodrapů je zároveň nejoriginálnější. Je jím Blue Sky Tower, dokončený v roce 2009. S výškou 105 metrů je to v současnosti nejvyšší budova celého Mongolska. Tvarem připomíná plachetnici a modře zbarvená skleněná fasáda jasně modrou oblohu. Impozantní Blue Sky Tower je víceúčelová stavba. V prvních patrech se nacházejí obchody a restaurace, nad nimi kanceláře, ještě výš pak hotel s 200 pokoji. Nad ním je několik pater s luxusními byty v osobním vlastnictví. Výhodou majitelů těchto bytů je, že mohou využívat všech služeb hotelu. V nejvyšších dvou patrech mrakodrapu se nachází bar a noční klub Blue Sky Lounge se skvostným výhledem na město.

Carson, Pirie, Scott and Company Store

Architektonický styl raných chicagských mrakodrapů z období přelomu 19. a 20. století je označován pojmem Chicagská škola. Většinu plochy průčelí mrakodrapů tohoto období zabíraly pásy oken a dekorace fasády se nejčastěji omezovaly jen na jednoduché ornamentální pásy oddělující jednotlivá podlaží. Bohatší výzdobu mívalo pouze několik spodních pater, kde často sídlily obchody a jejichž zdobnost měla upoutat pozornost procházejících lidí. Dokonalým příkladem tohoto řešení je obchodní dům Carson, Pirie, Scott architekta Louise H. Sullivana z roku 1899. Přízemí a první podlaží jsou rámována bohatým litinovým reliéfem s rostlinnými motivy, zatímco zbývajících deset pater je obloženo bílou terakotou a ponecháno prakticky bez ozdob. Stavbu zakončovala Sullivanova typická převislá římsa, ta ale byla odstraněna už v roce 1948. Budova se stala prototypem moderní administrativní budovy, která přirozeně skloubila obchodní dům a kancelářské prostory v jeden celek a dodnes tomuto účelu slouží. Několikrát byla rozšířena, každá přístavba ale vždy respektovala vzhled původní stavby. V roce 2010 byla dokončena čtyřletá, velmi pečlivá renovace, a výsledek stojí po všech stránkách za to.

Hotel Grand Chancellor

Hotel Grand Chancellor před a po zemětřesení

Nejvyšší budovou novozélandského Christchurch se v roce 1986 stalo sídlo stavební společnosti Forbes Construction. 85 metrů vysoká budova se díky své vysoké mansardě stala oblíbenou a již zdaleka rozpoznatelnou. Do roku 1998 sloužila výhradně kancelářským účelům, poté byla přestavěna na pětihvězdičkový hotel Grand Chancellor. Titul nejvyšší budova města si udržela až do roku 2009, kdy ji jen o metr překonal Pacific Tower. Při zemětřesení dne 4. září 2010 neutrpěla budova žádné větší poškození, zato další zemětřesení, které zasáhlo Christchurch 22. února 2011, už ji podrazilo nohy. A to doslova: jeden z rohových nosníků se zhroutil a celá stavba se nebezpečně vychýlila na stranu. Nebylo jisté, jestli se celý objekt nezřítí při mnoha dalších následných otřesech, které trvaly prakticky po celý zbytek roku 2011. Při nich se uvnitř budovy postupně propadly celé jedno patro a všechna schodiště. Po zabezpečení stavby před dalším náklonem a uzavření bezprostředního okolí začala demolice objektu začátkem listopadu. Budova byla rozebírána od střechy postupně patro za patrem. Řízený odstřel byl vyloučen vzhledem ke stavu budovy i okolní husté zástavbě. Demoliční práce byly zcela dokončeny začátkem května 2012. V současnosti zůstává parcela prázdná a plány na výstavbu nového hotelu s podobnou výškou neexistují.

10 nejvyšších mrakodrapů Japonska

1. YOKOHAMA LANDMARK TOWER
    Jokohama, 296 m. 1993
2. RINKU GATE TOWER
    Izumisano, 256 m. 1996
3. OSAKA WORLD TRADE CENTER
    Ósaka, 252 m. 1995
4. MIDTOWN TOWER
    Tokio, 248 m. 2007
5. MIDLAND SQUARE
    Nagoja, 247 m. 2007
6. JR CENTRAL TOWERS
    Nagoja, 245 m. 2000
7. TOKYO CITY HALL
    Tokio, 243 m. 1991
8. NTT DOCOMO YOYOGI BUILDING
    Tokio, 239,9 m. 2000
9. SUNSHINE 60
    Tokio, 239,6 m. 1978
10. ROPPONGI HILLS MORI TOWER
     Tokio, 238 m. 2003

PanAm Building

PanAm Building, 1964

Kdybyste dali Newyorčanům do jedné ruky bazuku a do druhé semtex, většina z nich by neomylně zamířila na jedno místo. Ne, nebyla by to burza cenných papírů na Wall Streetu, ale monstrum jménem PanAm Building, které bylo v roce 1963 postaveno snad na nejhorším možném místě. Půdorys mrakodrapu vybočuje z pravoúhlé mřížky newyorských ulic a jeho objem zcela blokuje výhled skrz Park Avenue. Připočtěme k tomu fakt, že budova stojí mezi vysoce ceněnou Helmsley Building z roku 1929 a nádražím Grand Central Terminal z roku 1913 a máme horkého kandidáta na nejnenáviděnější budovu New Yorku. Odmyslíme-li si naprosto úděsné umístění, je PanAm Building architektonicky docela povedená budova, ekonomicky dokonce mimořádně úspěšná, a to po celou svou existenci. Projekt se zrodil již na začátku padesátých let minulého století. Do roku 1956 bylo představeno mnoho návrhů, jež většinou počítaly s demolicí historické budovy nádraží. Ani jeden z nich neprošel. Světoznámý architekt I. M. Pei představil vizi 488 metrů vysokého mrakodrapu, který by se stal nejvyšší na světě, ale ani on nebyl úspěšný. Návrh z roku 1958 se konečně přiblížil představám developera, přesto byl rok nato radikálně přepracován do téměř konečné podoby. V roce 1959 začala výstavba s konečnou výškou 246 metrů a oficiálním názvem Grand Central City. Nenávist Newyorčanů propukla naplno a nikdy úplně neodezněla. O rok později zakoupila rozestavěnou budovu letecká společnost Pan American World Airways a projekt byl po ní přejmenován na PanAm Building. Když byl mrakodrap v roce 1963 dokončen, stal se největší kancelářskou budovou na světě. Je to čistě komerční budova s rozsáhlými pronajímatelnými plochami, jednoduchým tvarováním a absencí luxusních detailů v interiéru i exteriéru.

PanAm Building, 1967

Profilem vzdáleně připomíná milánskou Grattacielo Pirelli. Obrovské logo společnosti PanAm zářilo dlouhá léta v koruně severní i jižní fasády, na východní a západní fasádě svítil symbol zeměkoule. Administrativní zázemí aerolinek se nacházelo v celkem patnácti podlažích, všechna ostatní byla pronajímána. Nejdůležitějším místem budovy se stalo čtvrté podlaží, kde se od roku 1964 nacházel Panamac - obrovský počítač vytvořený IBM na zakázku, který dokázal rezervovat letenky i ubytování a obsahoval další informace nezbytné pro provoz PanAm Airways. Heliport na střeše budovy fungoval od roku 1965 jako rychlé spojení mezi Manhattanem a letištěm JFK. Cesta vrtulníkem trvala sotva deset minut a pro ty, kteří pokračovali první třídou s PanAm dále, byla zdarma. O tři roky později byl provoz kvůli nerentabilitě zastaven. Služba byla obnovena 1. února 1977, ale fungovala jen do května téhož roku, kdy přišlo při děsivé nehodě na střeše budovy několik lidí o život: Michael Findlay, režisér, herec, kameraman a producent brakových gore hororů šedesátých a sedmdesátých let jako byly hrůzy typu The Slaughter, Take My Head nebo nechvalně známý Snuff, zamířil 17. května 1977 na heliport na střeše mrakodrapu. Zde očekával přílet vrtulníku, který jej měl během deseti minut přepravit na Kennedyho letiště, odkud měl pokračovat do Paříže. Vrtulník Sikorsky S-61 dosedl na střechu včas a všech dvacet pasažérů jej během minuty v pořádku opustilo. Jen co začali nastupovat cestující směřující na letiště, spustil se The Slaughter II se samotným Findlayem v hlavní roli. Pravá část podvozku helikoptéry se náhle prohnula, celý stroj se převrátil na bok a listy stále spuštěného rotoru, otáčející se rychlostí přes tisíc otáček za minutu, se odtrhly a okamžitě roztrhaly na cucky čtyři cestující včetně Findlaye.

Empire State Building pozoruje místo neštěstí

Scéna hrůzy byla silné kafe i pro otrlé záchranáře: chuchvalce krve a kusy těl se válely po celé střeše. Aby toho nebylo málo, část rotoru se zřítila dolů na Madison Avenue, kde zabila právě procházející ženu. Následkem této otřesné události byl další provoz navždy zastaven a přistání helikoptéry na střeše jakékoliv newyorské výškové budovy zakázáno. Tato tragická událost neměla na reputaci mrakodrapu prakticky žádný vliv. Uškodila aerolinkám PanAm, ale to byla jen jedna z celé řady špatných zpráv. Od konce šedesátých let se společnost potýkala s propadem tržeb vinou sílící konkurence, chybnými investicemi do nových letadel a několik ropných šoků v průběhu sedmdesátých let napáchalo rovněž výrazné ekonomické škody. V lednu 1981 učinila společnost největší chybu, jež ji později poslala do kytek: prodala svůj vysoce ziskový mrakodrap pojišťovně Metropolitan Life. Součástí smlouvy byla podmínka, že název i logo aerolinek zůstanou součástí budovy tak dlouho, dokud zde bude mít společnost kanceláře. Utržených 401 milionů dolarů použila PanAm k zalepení děr v hospodaření. Jenže ani v následujících letech se společnosti nedařilo, a tak opět prodávala, co mohla. Prodejem aktiv si jen kupovala čas, který ji nakonec dostihl v roce 1991. Vyhlásila bankrot a v lednu 1992 opustila veškeré administrativní prostory ve své bývalé budově. Pojišťovna nelenila a ještě ten rok odstranila logo aerolinek, nahradila ji svým vlastním a přejmenovala budovu na MetLife Building. Více než dvacet let poté ji ale většina Newyorčanů stále nazývá původním jménem. PanAm byl totiž jen jeden, zato mrakodrapů s názvem MetLife je v New Yorku hned několik. V současnosti již ale pojišťovna budovu nevlastní. Prodala ji v roce 2005 za 1,72 miliardy dolarů, což byla rekordní suma za kancelářskou budovu v celých Spojených státech. Postoj Newyorčanů se nezměnil ani padesát let po dokončení mrakodrapu. Stále jej vnímají jako obludné monstrum, které na daném místě nemělo být nikdy postaveno. Díky své vynikající poloze v srdci Manhattanu je ale budova oblíbená mezi nájemníky a pro svého majitele byla vždy zdrojem vysokých a stabilních příjmů.

PanAm Building už jako MetLife Building v současnosti

Bibliothéque François Mitterand

U břehu Seiny v blízkosti Lyonského nádraží v Paříži nelze přehlédnout komplex čtyř výjimečných moderních budov, jež svým tvarem připomínají obrovské otevřené knihy. Jsou výsledkem velkorysé architektonické soutěže, kterou vyhlásil prezident Mitterand v roce 1988. Vítězem projektu nové Francouzské národní knihovny se stal architekt Dominique Perrault se svým dokonale symetrickým komplexem čtyř 80 metrů vysokých budov v každém rohu. Připomínají obrovské svazky knih obrácených k sobě. Každá budova má prosklený plášť a zdvíhá se ze zvýšeného pódia, jehož střed je vyhloubený. Zde je vysazen park, který slouží jako klidné místo pro schůzky i četbu. Aby byly uchráněny vzácné tisky před působením slunečního svitu, jsou budovy kromě skla pokryty také dřevěnými slunolamy. Projekt byl zcela dokončen koncem roku 1996 a ještě ten rok obdržel Mies van der Rohe Award, mezinárodně uznávanou cenu pro moderní architekturu. Budovy ale nejsou příliš praktické. Čtyři samostatné věže nejsou vhodné pro skladování knížek ani jejich přemísťování. Dlouhé vzdálenosti, které musí za knihami podnikat, vadí čtenářům i zaměstnancům knihovny. Přesto je projekt jako celek v současnosti považován za úspěch a co je důležitější, získal si oblibu mezi Pařížany.