Citicorp Center

Citigroup Center, původně Citicorp Center, je jeden z nejvyšších mrakodrapů New Yorku a díky šedobílému zabarvení a unikátnímu zakončení se nesmazatelně zapsal do panoramatu Manhattanu. Seříznutí koruny mrakodrapu v úhlu čtyřicet pět stupňů mělo svůj význam. Plocha byla totiž určena pro solární panely, přestože šikmina nesměřuje na jih. Panely zde ale nakonec nikdy umístěny nebyly. Původní plán rovněž počítal s luxusními byty v nejvyšší části, ale ani k tomu nedošlo, a tak celá budova slouží v současnosti čistě administrativním účelům. Již od začátku byla stavba mrakodrapu inženýrskou výzvou. Na severozápadním nároží celého pozemku stál kostel svatého Petra. Církev dovolila společnosti kostel zbourat pod podmínkou, že na stejném místě vyroste kostel nový, s budovou mrakodrapu stavebně nepropojený a zcela uchráněný průniku nosné konstrukce mrakodrapu do interiérů. Požadavek církve se zdál být nesplnitelný a o realizaci novostavby se začalo pochybovat. Statik William LeMessurier ale umístil celou hmotu stavby na čtyři masivní sloupy. Ty se tyčí do výšky 35 metrů a nejsou umístěny v rozích budovy, ale v polovině jejích bočních stran. Toto řešení umožnilo vybudovat mrakodrap nad severozápadní nároží, kde měl být postaven nový kostel. Jednotlivá podlaží jsou vynášena nosníky ve tvaru písmene V a zatížení je tak soustřeďováno do sloupů. Když byla budova v roce 1977 dokončena, výška 279 metrů ji zajistila sedmé místo v žebříčku nejvyšších budov světa. Newyorčané si novou elegantní budovu rychle oblíbili a její unikátní statické řešení bylo velebeno odborníky. Jenže v červnu 1978 LeMessurier obdržel telefonát studentky stavebního inženýrství, která mu oznámila, že statické řešení vykazuje nebezpečné vady. Místo aby se jí vysmál a práskl telefonem, vzal ji vážně. A dobře udělal. Testy modelu mrakodrapu ve větrném tunelu a detailní kalkulace skutečně prokázaly, že studentka měla pravdu a konstrukce mrakodrapu je nedostatečně zajištěná proti větrnému zatížení. LeMessurierův statický návrh spojů ocelové konstrukce byl totiž v důsledku úspor financí nahrazen systémem se zámkovými spoji. Z kalkulací vyplynulo, že nedostatečně provedené spoje začínají kolabovat při proudění větru rychlejším než 112 km/h. Jako extrémní se ukázala situace, kdy uragán namáhá dvě stěny mrakodrapu zároveň ve směru 45° a celá stavba se tak začíná hroutit. LeMessurier mohl strčit hlavu do písku a nedělat nic, spáchat sebevraždu nebo začít problém urychleně řešit. Zvolil třetí možnost a dost možná tím zabránil nepředstavitelné katastrofě. Závažný statický problém představil společnosti Citicorp už začátkem srpna 1978 a po krátkém jednání od ní obdržel souhlas s opravami i nezbytné finance. LeMessurierova náprava spočívala v důkladnějším zpevnění konstrukčních spojů. Parta svářečů nepozorovaně prováděla potřebné práce. Přes každý spoj se v nočních hodinách v průběhu tří měsíců navařovala dva palce tlustá ocelová plotna. Opravy přesto neunikly pozornosti investigativních novinářů z New York Times, kteří si všimli pravidelného nočního provozu v budově. Článek ale nikdy nevyšel, protože právě v období oprav vstoupily novinářské odbory do stávky a deník tři měsíce nevycházel. Další šťastná událost záhy následovala. V polovině oprav se objevily zprávy o hurikánu Ella směřujícím na New York. Chybělo jen pár hodin od evakuace oblasti kolem mrakodrapu, když se hurikán stočil na východ. Dělníci v následujících týdnech mohli svou práci úspěšně dokončit. Když byla celá aféra o dvacet let později zveřejněna, na statikovu hlavu se nesnesla obrovská kritika, jak by se dalo předpokládat, ale naopak pochvala za aktivní a především hluboce etický přístup k celému problému.