Citicorp Center
Citigroup Center, původně Citicorp Center, je jeden z nejvyšších mrakodrapů New Yorku a díky
šedobílému zabarvení a unikátnímu zakončení se nesmazatelně zapsal do
panoramatu Manhattanu. Seříznutí koruny mrakodrapu v úhlu čtyřicet pět
stupňů mělo svůj význam. Plocha byla totiž určena pro solární panely, přestože
šikmina nesměřuje na jih. Panely zde ale nakonec nikdy umístěny nebyly. Původní
plán rovněž počítal s luxusními byty v nejvyšší části, ale ani k tomu
nedošlo, a tak celá budova slouží v současnosti čistě administrativním účelům. Již od
začátku byla stavba mrakodrapu inženýrskou výzvou. Na severozápadním nároží
celého pozemku stál kostel svatého Petra. Církev dovolila společnosti kostel
zbourat pod podmínkou, že na stejném místě vyroste kostel nový, s budovou
mrakodrapu stavebně nepropojený a zcela uchráněný průniku nosné konstrukce mrakodrapu do
interiérů. Požadavek církve se zdál být nesplnitelný a o realizaci
novostavby se začalo pochybovat. Statik William LeMessurier ale umístil celou hmotu stavby na čtyři masivní sloupy. Ty se tyčí do výšky 35
metrů a nejsou umístěny v rozích budovy, ale v polovině jejích bočních stran.
Toto řešení umožnilo vybudovat mrakodrap nad severozápadní nároží, kde měl být postaven nový kostel. Jednotlivá podlaží jsou vynášena nosníky ve tvaru písmene
V a zatížení je tak soustřeďováno do sloupů. Když byla budova v roce 1977
dokončena, výška 279 metrů ji zajistila sedmé místo v žebříčku nejvyšších budov
světa. Newyorčané si novou elegantní budovu rychle oblíbili a její unikátní
statické řešení bylo velebeno odborníky. Jenže v červnu 1978 LeMessurier obdržel
telefonát studentky stavebního inženýrství, která mu oznámila, že statické
řešení vykazuje nebezpečné vady. Místo aby se jí vysmál a práskl telefonem, vzal ji vážně. A dobře udělal. Testy modelu
mrakodrapu ve větrném tunelu a detailní kalkulace skutečně prokázaly, že
studentka měla pravdu a konstrukce mrakodrapu je nedostatečně zajištěná proti
větrnému zatížení. LeMessurierův statický návrh spojů ocelové konstrukce byl
totiž v důsledku úspor financí nahrazen systémem se zámkovými spoji. Z kalkulací
vyplynulo, že nedostatečně provedené spoje začínají kolabovat při proudění větru
rychlejším než 112 km/h. Jako extrémní se ukázala situace, kdy uragán namáhá dvě
stěny mrakodrapu zároveň ve směru 45° a celá stavba se tak začíná hroutit.
LeMessurier mohl strčit hlavu do písku a nedělat nic, spáchat
sebevraždu nebo začít problém urychleně řešit. Zvolil třetí možnost a dost možná
tím zabránil nepředstavitelné katastrofě. Závažný statický problém představil
společnosti Citicorp už začátkem srpna 1978 a po krátkém jednání od ní
obdržel souhlas s opravami i nezbytné finance. LeMessurierova náprava spočívala
v důkladnějším
zpevnění konstrukčních spojů. Parta svářečů nepozorovaně prováděla potřebné
práce. Přes každý spoj se v nočních hodinách v průběhu tří měsíců navařovala dva
palce tlustá ocelová plotna. Opravy přesto neunikly pozornosti investigativních
novinářů z New York Times, kteří si všimli pravidelného nočního provozu v
budově. Článek ale nikdy nevyšel, protože právě v období oprav vstoupily
novinářské odbory do stávky a deník tři měsíce nevycházel. Další šťastná událost
záhy následovala. V polovině oprav se objevily zprávy o hurikánu Ella směřujícím
na New York. Chybělo jen pár hodin od evakuace oblasti kolem mrakodrapu, když se
hurikán stočil na východ. Dělníci v následujících týdnech mohli svou práci
úspěšně dokončit. Když byla celá aféra o dvacet let později
zveřejněna, na
statikovu hlavu se nesnesla obrovská kritika, jak by se dalo předpokládat, ale
naopak pochvala za aktivní a především hluboce etický přístup k celému
problému.
Žádné komentáře:
Okomentovat