23 srpna 2012

Smith Tower

Na začátku devadesátých let 19. století navštívil realitní magnát James W. Clise v newyorském Syracuse svého přítele Lymana Cornelia Smithe, průmyslníka a výrobce mechanických psacích strojů. Při té příležitosti mu prodal osm různě velkých pozemků v centru Seattlu. Až po dalších více než deseti letech se Smith vypravil přes celé Spojené státy na západ, aby si konečně nabyté pozemky prohlédl na vlastní oči. Tam se sešel s Johnem Hogem, dalším bohatým průmyslníkem z východního pobřeží. Ten měl v plánu postavit nejvyšší mrakodrap Seattlu a se svým záměrem se Smithovi svěřil. Smith Hogea a pravděpodobně i sám sebe překvapil prohlášením, že postaví ještě vyšší budovu. Začali se slovně předhánět, ale nakonec se oba shodli, že ekonomicky únosná bude stavba s maximální výškou kolem čtrnácti pater. Ovšem již na cestě domů Smith přemýšlel nad tím, jak postavit mrakodrap tak vysoký, aby jej žádný konkurent nepředstihnul. Mimochodem, Hoge nakonec postavil v roce 1911 budovu se sedmnácti patry, která se skutečně stala nejvyšší v Seattlu, byť to bylo jen na tři roky. Když se na Den díkůvzdání roku 1909 vrátil Smith zpět do Syracuse, zjistil, že jeho syn Burns nelenil a pilně studoval mrakodrapy v New Yorku. Hned při první společné večeři otci navrhl, ať v Seattlu postaví mrakodrap rovnou s dvaceti jedna patry a nad nimi čnící věží s dalšími dvaceti. Synovo nadšení otce nakazilo dříve, než dojedli nadívaného krocana, a záhy se společně dali do příprav. Jenže ani jeden z nich neměl žádné zkušenosti se stavbou vysokých budov a architekti Gaggin & Gaggin, které si v Syracuse najali, měli praktických zkušeností také minimum. Přes všechny potíže bylo povolení k výstavbě mrakodrapu udělěno 20. října 1910. Lyman Cornelius Smith se bohužel z této zprávy radoval jen čtrnáct dní, protože zemřel už 5. listopadu 1910. Synovi tak zůstala celá záležitost na krku. Smrt otce nezabránila Burnsovi v zahájení výstavby, která se ale protáhla na čtyři roky. Pomalu rostoucí stavbě přihlížel se zájmem sedmiletý Ivar Haglund a jistě přitom toužil vlastnit taky takový vysoký domeček. Dětské sny se málokdy splní, ale Ivarovi se o mnoho let později ten jeho splnil beze zbytku.
Mrakodrap byl veřejnosti představen 4. července 1914, tedy v den oslav americké nezávislosti. Stal se okamžitě senzací celých západních Spojených států a dodnes je jednoznačně nejoblíbenějším mrakodrapem Seattlu. Se svou výškou 143 metrů si udržel titul nejvyšší ve městě až do roku 1969. První a druhé podlaží jsou obloženy žulou, všechna ostatní mimořádně kvalitními, zářivě bílými terakotovými cihlami. Natolik dobře odolávají působení nepříznivým vlivům počasí a městské dopravě, že jejich očista za téměř sto let proběhla poprvé a zároveň naposledy až v roce 1976. Stačil k tomu obyčejný saponát. Design budovy je unikátní hybrid inspirovaný newyorskými mrakodrapy s prvky chicagské školy. Štíhlá věž s ostrou pyramidovou střechou vystupující z nižšího tělesa s půdorysem ve tvaru písmene U připomíná newyorské mrakodrapy Metropolitan Life Tower a Woolworth Building. Z chicagské školy si pro změnu vypůjčila dlouhé pásy rozlehlých oken. Propojením těchto stylů vznikla pozoruhodně originální stavba, vzdušná a plná světla. Ač jí letos bylo 98 let, působí neobyčejně moderním dojmem. Celková částka za výstavbu se odhaduje na 1,5 milionu dolarů. Burns Smith ale prodal mrakodrap už deset let po dokončení. Není známa konkrétní suma za prodej, ani jestli budova vůbec kdy generovala Smithovi dostatečné příjmy z nájemného. Za svou existenci změnila budova majitele minimálně třináctkrát. Jedním z nich se v sedmdesátých letech stal Ivar Haglund a splnil si tak svůj dětský sen. Byl zároveň jedním z mála, který svou investici dokázal zhodnotit. Renovace vnitřních prostor proběhly v letech 1986 a 1999. Poslední vlastník budovy nedokázal splácet vysokou hypotéku, a tak nemovitost loni propadla jako zástava investiční společnosti, která půjčku poskytla. Letos v březnu byla Smith Tower nabídnuta ve veřejné aukci. Budova měla poslední dobou obsazenost sotva 30% a před dražbou již dokonce jen 19%, proto i vyvolávací cena začínala na velmi přijatelných 21,3 milionů dolarů. Po krátké osmiminutové aukci ji za konečných 36,8 milionů získala společnost, které budova propadla jako zástava. Od té doby se obsazenost šplhá zpět do přijatelných čísel, jak se nájemníci pomalu vracejí zpět.
Už v době výstavby se centrum Seattlu přesunulo o několik ulic severněji a budova tak dnes stojí stranou nejhustší zástavby. Přestože je v současnosti ve městě šestnáct vyšších budov, je Smith Tower stále dobře patrná při pohledu z Pacifiku, a dodnes dominuje svému bezprostřednímu okolí. Na fotografii siluety nočního Seattlu je budova zcela vpravo.
Smith Tower vždy sloužila jen jako administrativní budova kromě dvou mimořádně zajímavých výjimek. Tou první je veřejnosti přístupný exotický Čínský sál ve 35. podlaží s vnější vyhlídkovou terasou. Nevšedním zážitkem je již samotná cesta výtahem, při níž liftboy každého krátce seznámí s historií budovy. Kompletně zrestaurovaná výtahová kabina bohatě zdobená tepanou mosazí a mědí je pastva pro oči. Nahoře čeká na návštěvníka další milé překvapení. Veškerý historický nábytek i pečlivě vyřezávaný dřevěný kazetový strop v Čínském sále dostal původní majitel budovy darem od čínské císařovny Cixi. Vdavek chtivé ženy by si neměly ujít Křeslo přání. Legenda praví, že každá žena, která se do něj usadí, se do roka vdá. Jak to funguje u mužů, není známo. Který chlap by si ale do křesla dobrovolně sednul? Sál je hojně využíván pro soukromé společenské akce a samozřejmě i svatby. Z něj je pak možno vyjít ven na vnější terasu, která obepíná celou budovu a nabízí neopakovatelný pohled na centrum Seattlu, Pacifik i Olympijské pohoří.
Mnohem lepší výhled má však Petra Franklin a její dvě dcery. Tím se dostáváme ke druhé výjimce. Třípodlažní, naprosto úchvatný penthouse v pyramidové věži je jediná soukromá rezidence v celé budově a zároveň jedna z nejunikátnějších na světě. Petra rok přesvědčovala majitele, že nevyužitý prostor ve špici by se dal přeměnit v bydlení. Nakonec jej udolala. Jenže samotná přeměna nebyla vůbec jednoduchá. Většinu prostor zabíraly obrovský vodní zásobník, staré trubky, rozvody a nevzhledné betonové boule na zemi. Malá gotická okénka nešla otevírat. Mezi jednotlivými patry se nacházely jen jednoduché žebříky a při každé přeháňce dovnitř silně zatékalo. Po nákladné rekonstrukci se z ponuré, tmavé půdy stal dechberoucí penthouse s plochou 533 metrů čtverečních a výhledem, který nemá konkurenci. Součástí rezidence je i soukromá vyhlídka na samotném vrcholku mrakodrapu. Člověk se nahoru dostane točitým schodištěm, pak ještě musí překonat úzkou šachtu po žebříku. Tlusťoch by tu neměl nejmenší šanci. Odměnou za námahu je panoramatický výhled z miniaturní prosklenné lucerny, která má průměr jen tři metry a která v noci svítí do dálky jako maják. Nájemní smlouva ukládá Petře povinnost vyměnit žárovku pokaždé, když původní skončí životnost. Smlouva ale nespecifikuje konkrétní barvu, proto Petra vyměnila jednoho dne klasickou bílou žárovku za modrou. Veřejnost změnu přivítala s nadšením, a tak modrá zůstala. Jen v prosinci ji na znamení Vánoc vymění za zelenou. Majitelka se svou rodinou sídlí ve věži od roku 1999, za tu dobu již hostila mnoho význačných návštěv. Přišli se podívat např. Bill Clinton s Hillary, Al Gore nebo hudební skupina U2. Smlouva Petře garantuje nájem na dvacet let, ale jak sama dodává, ráda by zůstala navždy.

Žádné komentáře:

Okomentovat