10. listopadu 2013

Сталинские высотки

Rok 1947 slavila Moskva 800 let od založení města. Není divu, že právě začátkem toho roku přijala Rada ministrů SSSR usnesení o výstavbě mnohopodlažních budov v hlavním městě Sovětského svazu. Vysotki nebo také Stalinovy sestry, jak se těmto mrakodrapům začalo přezdívat, měly být rozesety po celé Moskvě. Každá budova měla být natolik vysoká, aby z ní šlo vidět na všechny ostatní. Jednou z idejí, proč nové budovy vůbec vznikly, byla patřičná odpověď na slavné americké mrakodrapy, vyrůstající v USA již v meziválečném období. Jenže Spojené státy se hned po válce staly novým ideologickým nepřítelem, a bylo nežádoucí kopírovat jejich architektonický styl. Stalinovy vysotki se tedy nesměly inspirovat u nepřítele, ale měly spíše kopírovat tradiční kaskádový styl ruských kostelů. Sovětský člověk měl být ohromen elegantností, duchem a praktičností těchto monumentálních budov. Mrakodrapy měly zároveň světu naznačit, že Sovětský svaz se i přes nesmírné ztráty nenechal válkou rozložit a je schopen ukázat svou velikost a sílu.
 
Budova u Červené brány je nejnižší a zároveň nejméně známá ze všech Stalinových sester. Byla postavena na místě bývalých moskevských hradeb a její výška dosahuje 133 metrů. Stavba byla zahájena jako první ze všech sester v roce 1947 a dokončena za šest let. Pod projektem je podepsán Alexej Duškin, jeden z hlavních architektů moskevského metra. Na výstavbě se velkou měrou podíleli němečtí váleční zajatci a vězni gulagů. Všímavý pozorovatel si jistě povšimne, že mrakodrap je mírně nakloněn. Nebyla to chyba ve výpočtech, ale záměr stavitelů, který tak úplně nevyšel. Počítali s tím, že si skelet budovy sedne, až roztaje zmrzlé podloží pod základy. To sice skutečně roztálo, ale stavba nedosedla do zcela svislé polohy a dodnes zůstává mírně nakloněna na jednu stranu. Součástí budovy je stanice Krasnyje vorota, jedna z nejvkusněji vyzdobených v celém systému metra. Budova byla původně sídlem ministerstva těžkého průmyslu a dopravního strojírenství SSSR. V současnosti sídlí v hlavním tělese budovy korporace Transstroy a ministerstvo dopravy, v obou nižších křídlech se nacházejí byty.

Nedaleko Domu u Červené brány se nachází další Stalinova sestra - luxusní hotel Leningradskaja. Autory projektu byli architekti Poljakov a Boreckij. Mrakodrap měří 136 metrů a tvoří jednu z dominant velmi rušného Komsomolského náměstí. Stavěl se mezi lety 1949 a 1952 a již tehdy byl koncipován jako nejhonosnější moskevský hotel s více než 300 pokoji. Návštěva hotelu stojí za to, přestože nemáte v úmyslu se zde ubytovat. Vstupní hala se může pochlubit úchvatnými bronzovými sochami, třpytivými lustry a nábytkem v dnes tolik ceněném ruském empírovém slohu. Kdo se zakloní, bude odměněn pohledem na obdivuhodný, ručně vyřezávaný dřevěný strop. Haly a chodby jsou obloženy tmavým třešňovým dřevem a pokoje v nejvyšších patrech nabízejí výhled na celou Moskvu. Budova prošla nákladnou rekonstrukcí v roce 2008, poté se zařadila do řetězce pětihvězdičkových hotelů Hilton. Původní název si přesto dodnes ponechala.

Dům na Kotelničeském nábřeží je čistě obytná budova postavená v letech 1948 - 1952 podle návrhu architektů Čečulina a Rostkovského. Rozhodující slovo však měl Stalinův šéf tajné policie Berija. Ten také vybral místo a po celou dobu přísně dozoroval celý proces výstavby. Traduje se, že právě na jeho popud byly do všech bytů instalovány štěnice, aby mohla tajná policie odposlouchávat prakticky celou sovětskou smetánku. Mrakodrap měří 176 metrů a stojí u soutoku řek Moskvy a Jauzy téměř v samém centru města. Když byl v roce 1952 dokončen, stal se na tři roky nejvyšším v Evropě. Dlouhá osmipodlažní křídla jsou ale starší, už z let 1938 - 1940. Za více než šedesát let se zde vystřídalo mnoho známých osobností: prominentní osoby sovětského režimu, vysocí vojenští představitelé, herci, umělci nebo spisovatelé. Byty v nejvyšších patrech nabízejí nejen výhled na obě řeky, ale jeden z vůbec nejúchvatnějších pohledů na nedaleký Kreml. Tomu samozřejmě odpovídají ceny bytů. Metr čtvereční dnes vyjde v přepočtu téměř na 300 000 Kč. Kromě více než 700 bytů obsahuje budova také obchody, restaurace, bary, poštu, salon krásy, kino Illuzion a muzeum baletní tanečnice Galiny Ulanové.

Sovětská odpověď na newyorský Woolworth Building, tak by se dala označit další Stalinova sestra, kde dnes sídlí ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace. Mrakodrap byl postaven mezi lety 1948 - 1953 na Smolenském-senném náměstí a měří 172 metrů. Architekty projektu byli Vladimir Geľfrejch a Adolf Minkus. Budova měla být původně zakončena plochou střechou, ještě před zahájením výstavby byl ale projekt změněn a přidána charakteristická štíhlá věžička, prý na popud samotného Stalina. I tato stavba se vyznačuje bohatou vnitřní úpravou. Stěny vstupní haly tvoří přírodní mramor a žula, stropy pokrývají panely z dubu a karelské břízy. Budova jako jediná ze všech sester není zakončena pěticípou hvězdou na vrcholku stavby. Státní znak Sovětského svazu, srp a kladivo orámované obilnými klasy, na ní přesto dodnes najdete. Stačí se zastavit u hlavního vchodu a pohlédnout do výšky 114 metrů.

Dům na Kudrinském náměstí byl stejně jako Dům na Kotelničeském nábřeží koncipován jako čistě obytný. Více než 450 bytů bylo původně určeno pro významné osobnosti kulturního života Sovětského svazu, pracovníky leteckého průmyslu a kosmonautiky a pro vysoké funkcionáře komunistické strany. Budova měří 160 metrů a byla postavena v letech 1950 - 1954 podle návrhu architektů Michaila Posochina a Ašota Mndojance. I ona byla postavena ve vznosném stylu jako ostatní Stalinovy sestry a svým obyvatelům nabízí neméně úchvatné interiéry. Začátkem osmdesátých let začala hned naproti této budovy výstavba americké ambasády. KGB nelenila a na čas vystěhovala nájemníky v nejvyšších dvou patrech, aby mohla z ptačí perspektivy sledovat dění na stavbě. Kromě bytů se v budově nacházejí obchody, kavárny a restaurace, v suterénu rozlehlý protiletecký kryt. Nájemníci si mohou vychutnat i výhled na moskevskou ZOO, jejíž hlavní vchod se nachází jen pár kroků odsud.

Hotel Ukrajina je ze všech Stalinových sester nejmladší. Navhrli jej architekti  Arkadij Mordvinov a Vjačeslav Oltarževskij. Výstavba začala až po Stalinově smrti v roce 1953 a trvala čtyři roky. Mrakodrap se stal svou výškou 198 metrů nejvyšším hotelem světa a tento titul si udržel až do roku 1976, kdy jej předstihl hotel Peachtree Plaza v Atlantě. Centrální věž i obě postranní křídla lemují obrovské sochy váz naplněných klasy pšenice. Symbolizují zemědělskou plodnost Ukrajiny, které se přezdívalo obilnice Sovětského svazu. Na Ukrajinu odkazuje i rozlehlá vstupní hala, jejíž malovaný strop zachycuje slavnosti ukrajinského lidu. Hotel je vybaven typicky ruským únikovým systémem, ze kterého jde strach. V případě požáru se z budovy vysunou na zem protipožární rukávy z polyamidu a ohrožení hosté se tímto tunelem mohou projet až z třicetimetrové výšky. V roce 2004 byla v nejvyšším patře zpřístupněna vyhlídka, jež je pro ubytované hosty zdarma a pro ostatní návštěvníky za menší poplatek. Hotel prošel kompletní rekonstrukcí mezi lety 2007 - 2010, při níž byly zmodernizovány veškeré interiéry a vyčištěna historická fasáda. V současnosti je hotel součástí řetězce Radisson, původní název přesto stále používá. Kromě krátkodobého pobytu nabízí nově i dlouhodobý pronájem.

Monumentální budova Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova je nejvyšší ze Stalinových sester. Postavena byla v letech 1949 - 1953 podle návrhu architekta Lva Rudněva. Po dokončení se stala nejvyšší budovou Evropy a tento status si se svými 240 metry udržela do roku 1990, kdy ji překonal mrakodrap Messeturm ve Frankfurtu nad Mohanem. Nedostatek pracovních sil v poválečných letech se projevil i na výstavbě tohoto mrakodrapu, proto i zde byli nasazeni vězni a váleční zajatci. Ve dvacátém patře rozestavěné budovy bylo zřízeno provizorní vězení, aby se ušetřily čas i nafta při opakovaném převážení vězňů. Původní plány počítaly s umístěním Lomonosovy sochy na samotnou špici centrální části budovy. Nakonec ale byla umístěna do parku před hlavní budovu a vrcholek stavby ozdobila tradiční pěticípá hvězda lemovaná pšeničnými klasy. Univerzita jako celek má rozlohu téměř 1700 metrů čtverečních a zahrnuje velkou aulu s kapacitou 1500 míst k sezení, 6000 pokojů pro studenty, studentský klub, 19 konferenčních místností, 140 učeben, řadu vědeckých laboratoří, knihovny, muzeum agronomie, tělocvičny a bazén. Budova také patří k nejdůležitějším orientačním bodům v siluetě města a ihned po dokončení se stala jedním ze symbolů Moskvy. První studenty přivítala 1. září 1953.

Ještě blíže Kremlu a Rudému náměstí než Dům na Kotelničeském nábřeží měla stát osmá Stalinova sestra, určena původně pro Ministerstvo těžkého průmyslu. Budovu navrhl opět Dmitrij Čečulin. S výškou 275 metrů to měl být zdaleka nejvyšší mrakodrap Moskvy, celé Evropy a jeden z nejvyšších na světě. Vrcholek této administrativní budovy měl být ozdoben nikoli pěticípou hvězdou, jako u ostatních vysotek, ale ohromnou zeměkoulí z oceli. Před zahájením výstavby byla nejdříve srovnána se zemí prakticky celá historická čtvrť Zářadí. Základy budovy byly položeny až po Stalinově smrti, stejně jako u hotelu Ukrajina. Zatímco hotel se ještě podařilo dokončit, výstavba tohoto monstrózního projektu byla zastavena v roce 1955. Podařilo se pouze položit základy a několikapatrový ocelový skelet byl rozebrán. Deset let se na staveništi nic nedělo, až v roce 1964 posloužily již hotové základy k výstavbě rozlehlého hotelu Rossija. I tuto budovu opět navrhl Čečulin, ale k originálnímu konceptu se již nevrátil a navrhl zcela novou stavbu. Původní plán byl v mírně obměněné podobě využit pro stavbu Paláce kultury ve Varšavě.

Nejvyšším mrakodrapem Evropy se v roce 2005 stal moskevský Triumph Palace. Design budovy záměrně připomíná ostatní Stalinovy vysotki, proto se jí záhy po dokončení začalo přezdívat osmá Stalinova sestra. 264 metrů vysoká budova je obložena převážně mramorem a travertinem a skládá se z devíti sekcí různých výšek, z nichž má každá samostatný vchod. Celý komplex je průchozí v pátém podlaží. Umístění téměř padesát metrů vysoké špičky na vrchol stavby se ukázalo jako nelehký inženýrský oříšek. Model věže byl nejprve otestován ve větrném tunelu. Poté bylo zkonstruováno ústřední ocelové těleso, které bylo následně opět rozebráno na 3000 kusů určených ke galvanizaci. Kvůli riziku koroze ve velké výšce bylo na každý z nich naneseno několik ochranných vrstev. Základ věže, sestávající z osmi částí, byl nejdříve smontován na prostranství před budovou, poté jej vyzvedly speciální jeřáby do výšky přes 200 metrů. Po vyztužení tělesa nerezovými ocelovými pláty byla špička v několika částech dopravena na vrchol dvěma helikoptérami. Její celková váha dosáhla 52 tun. Je rovněž vybavena dynamickým oscilačním supresorem, který zajišťuje ochranu proti náporům větru. Triumph Palace obsahuje přes tisíc přepychových apartmánů, dále obchody, restaurace, kluby a další zařízení určené výhradně pro nájemníky. V současnosti již ale není nejvyšší v Evropě. Moskva poslední dobou zažívá boom ve výstavbě mrakodrapů, a tak už v roce 2007 předala titul budově Naberezhnaya Tower C.

Vysotki byly a stále jsou mimořádně kontroverzní budovy. Mnozí je nemohou vystát, protože symbolizují hrůzy stalinského teroru. Někteří je považují za odporné cukrářské kýče nebo nevkusnou směs buržoazního přepychu s totalitní monumentálností. Jiní se oprostili od jejich symboliky a pohlížejí na ně jako na jedinečné zastánce jednoho krátkého architektonického období. Je nesporné, že i v budoucnu si tyto budovy najdou své zaryté odpůrce i vášnivé obdivovatele.

Žádné komentáře:

Okomentovat