Dalo Chicago skutečně světu první mrakodrap?

V roce 1871 dokázala jediná kráva proměnit Chicago ve spáleniště. Když v neděli večer 8. října převrhla v jedné stodole petrolejovou lampu, neměla tušení, co způsobila. Požár se rychle rozšířil do celého města postaveného převážně ze dřeva. Když se za necelé dva dny podařilo plameny uhasit, většina města byla zničena a téměř třetina obyvatel zůstala bez přístřeší. Vznik požáru se ve skutečnosti nepodařilo nikdy objasnit a příběh o krávě je jen legendou, byť s reálným podkladem. Faktem zůstává, že Chicago vděčí tomuto zničujícímu požáru za přeměnu v moderní velkoměsto. Obyvatelé se ihned po katastrofě pustili do obnovy města. Stačily tři roky, aby se Chicago opět postavilo na nohy, tentokrát ale dřevo nahradily kámen, litina, železo a později ocel i beton. Horečnatá stavební činnost nepolevila ani v následujících letech a proměnila Chicago v druhé nejvýznamnější americké město hned po New Yorku.

Na začátku osmdesátých let 19. století uspořádala pojišťovna Home Insurance Company of New York architektonickou soutěž o návrh své budoucí chicagské pobočky. Vítězem se stal americký architekt William Le Baron Jenney, který navrhl budovu, jež je mnohými považována za první skutečný mrakodrap a téměř 130 let nekončícím zdrojem vášnivých debat odborníků. Má se za to, že v konstrukci této budovy bylo vůbec poprvé využito kovového skeletu nesoucího tíhu stavby místo obvodových zdí, které tak již neplnily žádný strukturální účel. Právě zásluhou tohoto konstrukčního systému je tato stavba mnohými označována jako první mrakodrap světa. Stavební povolení bylo uděleno 1. března 1884 a ještě týž den se začalo s výstavbou. Značně porézní půda pod stavbou si vynutila použití unikátního systému základů spočívajícího ve výstavbě několika základových desek, jež byly vzájemně propojeny ocelovými kolejnicemi. Stavební plány přesto počítaly s poklesem budovy o 10 centimetrů, což postupem času skutečně nastalo. Budova byla dokončena v roce 1885 a svými deseti podlažími dosáhla výšky 42 metrů. Architektonicky ji lze s určitými výhradami zařadit mezi rané zástupce chicagské školy, jejímž typickým rysem je optické rozdělení budovy podle antického sloupu na podstavec, dřík a hlavici. Pozdější přístavba ale toto již tak nevýrazné rozdělení narušila. Home Insurance Company obsadila jen malou část z celkových 235 kanceláří, zbylé pronajala bankéřům, brokerům, advokátům a nezávislým pojišťovacím agentům. V roce 1890 přibyla budově další dvě podlaží a celková výška se posunula na 55 metrů. Už za existence této budovy ale vyvstaly pochybnosti, zda-li má tato stavba ve skutečnosti takový význam, jaký se jí přikládal. Koncem dvacátých let 20. století byla považována za stavebně i architektonicky zastaralou a mnohem hodnotnější než nemovitost byl pozemek, na němž stála. Demolice budovy v roce 1931 dala odborníkům příležitost podrobně prozkoumat její konstrukční rysy. Vyšlo najevo, že si roky neprávem uzurpovala nárok na titul první mrakodrap, který ve skutečnosti náleží jiné budově. Studie publikována rok po demolici jednoznačně odmítla označit Home Insurance Building za první mrakodrap. Kovový skelet nejenže nenesl celé zatížení budovy, ale zcela postrádal jakékoli stabilizační prvky proti bočnímu zatížení větrem. Dalším problémem Home Insurance Building bylo, že obvodové zdi ve skutečnosti nebyly závěsné, ale nosné. Odborná analýza publikována v roce 1934 byla ještě podrobnější. Potvrdila závěry předešlé studie a kromě jiného prokázala, že obvodový plášť budovy významnou měrou přispíval k celkové stabilitě konstrukce. Home Insurance Building patřila bezesporu mezi konstrukčně nejmodernější stavby tehdejší doby. Za zmínku stojí především první užití ocelových nosníků v nejvyšších třech podlažích, ale označit proto právě tuto budovu jako přelomovou stavbu historie výstavby mrakodrapů je přehnané a účelové. V době dokončení nebyla navíc ani nejvyšší budovou v Chicagu, natož na světě, jak dodnes některé zdroje mylně uvádějí. Ať se na tuto budovu podíváme z jakéhokoliv úhlu, tak epochální význam, jaký se jí přikládá, nikdy neměla.

Jakou budovu tedy lze označit za skutečně první mrakodrap světa? Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku ale nelze jednoduše odpovědět. Debata probíhá více než sto let, a to zejména kvůli neexistenci ustálené klasifikace mrakodrapu. Vždy tedy záleží na konkrétním kritériu, které si daný historik zvolí.
 

Pokud budeme za hlavní kritérium považovat výšku, pak se prvním mrakodrapem mohla stát už v roce 1850 Jayne Building ve Philadelphii. Není pochyb, že lékárník David Jayne svou stavbou dalece předstihl dobu. Přišel s převratnou myšlenkou, že jeho nová budova bude vysoká, protože vysoká jednoduše být mohla. Když byla slavnostně otevřena, jen kostelní věže konkurovaly této desetipodlažní stavbě. Architektonicky se inspirovala benátskými paláci v gotickém stylu, jmenovitě Palazzo Cavalli Franchetti a Palazzo Santa Sofia. Výška téměř 40 metrů se stala senzací pro veřejnost i celonárodní deníky. Jayne si jako jeden z prvních uvědomil obrovskou reklamní sílu výškových budov, proto na průčelí umístil své jméno a na střechu nechal postavit dřevěnou vyhlídkovou věž. Poprvé v dějinách Spojených států se mohla nějaká komerční budova pochlubit veřejnosti přístupnou vyhlídkovou terasou. Kdo se chtěl pokochat výhledem na město, musel ale nejdříve absolvovat pořádný výšlap. Budova měla jen dvě primitivní nákladní zdviže bez jakéhokoliv zajištění. Přestože se jimi občas projeli někteří líní zaměstnanci, za skutečné výtahy je nelze považovat. Na Otisův vynález bezpečného výtahu si svět musel počkat do roku 1853. Další novinkou byla existence splachovacích záchodů na každém patře. Podobný luxus nabízelo tehdy jen minimum budov. Byznys i nadále rostl, a tak hned následující rok po dokončení přibyly budově dvě šestipodlažní křídla s podobným vzhledem jako originální stavba. V březnu 1872 zachvátil budovu požár, při němž byla poškozena horní patra a zcela zničena dřevěná vyhlídková věž. Součástí následné opravy byla instalace jednoho parního výtahu, vyhlídka už ale nebyla nikdy obnovena. Další událost měla mimořádný historický význam. V roce 1873 navštívil teprve sedmnáctiletý Louis Henry Sullivan Philadelphii, kde získal práci u význačného architekta Franka Furnesse. Ten měl svou kancelář přímo naproti Jayne Building. Sullivan se později stal jedním z nejvýznamnějších světových architektů a díky svým budovám je dodnes nazýván otcem mrakodrapů. Je velmi pravděpodobné, že dennodenní výhled na tehdy již novou podobu Jayne Building inspiroval o mnoho let později jeho práci na Wainwright Building v St. Louis. Obě budovy si jsou zřetelně podobné vzhledem i funkčností. Jak velká tato inspirace ve skutečnosti byla, zůstane asi navždy předmětem dohadů. V padesátých letech minulého století se celé bloky ulic v centru Philadelphie likvidovaly a měnily na městský park. V roce 1957 došla řada i na Jayne Building. Budova při demolici vydala své poslední a nejhodnotnější tajemství. Jak se ukázalo, při výstavbě byly použity na tehdejší dobu nebývale moderní konstrukční metody. Obvodové nosné zdi byly z cihel, vnitřní nosné zdi již ale nahradila řada železných sloupů, která byla po obvodě uložena ve vnějším zdivu. Díky tomuto hybridnímu, takřka modernímu konstrukčnímu řešení, byly vnitřní prostory prostorné a dobře osvětlené. Obdobnou konstrukci měly přádelny vlny a skladištní budovy v Anglii, odkud se nové konstrukční řešení koncem 18. století zvolna rozšířilo do Evropy a postupně i na americký kontinent.

Mnozí považují za hlavní, ne-li nejdůležitější kritérium mrakodrapu použití samonosného skeletu ze železa nebo oceli a s obvodovými zdmi, které neplní žádný nosný účel. Podle tohoto kritéria se prvním mrakodrapem stal v roce 1889 Tower Building v New Yorku. John Noble Stearns, dovozce a později  jeden z prvních amerických výrobců hedvábí, zakoupil v nejstarší části newyorského Manhattanu velmi úzký a dlouhý pozemek s atypickými rozměry 6,6 x 49 metrů. Počítal s tím, že přikoupí i sousední pozemky, jež poté spojí v jeden, kde poté postaví sídlo své společnosti. Nákup se mu však nezdařil, a tak stál před zdánlivě neřešitelným problémem. Plánovaná jedenáctipodlažní budova postavená tradičním způsobem by musela mít nosné zdi tak mohutné, že by vyplnily prakticky celé přízemí. Zbylo by jen místo pro velmi úzkou vstupní halu. Ztráty nerealizovaných výnosů z nájemného odsoudily výstavbu jako ekonomický nesmysl. Stearns se se svým problémem obrátil na několik architektů, ale jen Bradford Lee Gilbert výzvu přijal. Dnes téměř zapomenutý Gilbert byl v té době uznávaným architektem mnoha nádražních budov po celých Spojených státech a možná právě tato blízkost k dráze mu vnukla řešení. Po několika měsících usilovného přemýšlení jej napadlo, že by pro Tower Building mohl využít podobnou konstrukci, jakou má železniční most. Co když celou mostní konstrukci zvedne do vertikální polohy a pak ji jednoduše obloží fasádou? Myšlenku zpracoval do konkrétní podoby a vyprojektoval první mrakodrap na světě s nenosným obvodovým pláštěm, jenž byl zavěšen na skeletovou konstrukci tvořenou kovovými prvky. Skelet této výškové stavby dospěl v podstatě k totožné formě, v níž se vyskytuje i dnes. Byla to geniální a přitom jednoduchá myšlenka, jenže schvalovací komise stavebního úřadu si s tímto obskurním konstrukčním systémem nevěděla rady. Gilbert byl nucen svůj koncept osobně vysvětlit, přitom se uchýlil k malé lsti. Při své podrobné argumentaci před komisí se zmínil, že v Chicagu se chystá výstavba budovy s podobným konstrukčním řešením. Právě tato zmínka převážila pomyslnou misku vah v jeho prospěch. Příznačná newyorská hrdost nemohla připustit, aby právě v rivalském městě vyrostla potenciálně významná budova. Komise nakonec povolení udělila v dubnu 1888 i přes výhrady konzervativní části úředníků. Výstavba začala o dva měsíce později a po celou dobu byla doprovázena protesty obyvatel sousedních nemovitostí. Když byla budova téměř hotova, jejich obavy umocnila silná vichřice o síle přes 110 km/h, jež se přihnala do New Yorku. Před stavbou se srotil dav čumilů a dychtivě očekával její zhroucení. Jaké asi bylo jejich zklamání, když se konstrukce v silném větru nepohnula ani o píď. Budova byla slavnostně otevřena 27. září 1889. Ač se konstrukčně jednalo o moderní stavbu, architektonické řešení bylo inspirováno strážní věží středověkých evropských hradů. Obě boční strany zůstaly zcela holé, pravděpodobně kvůli očekávané budoucí zástavbě, což později skutečně nastalo. Netrvalo dlouho a budova začala svému majiteli přinášet značné příjmy z nájemného. Jedním z nájemníků se stal i samotný Bradford Gilbert, jenž si zřídil kancelář v nejvyšším patře. Stavitelé a architekti velmi rychle přijali nový konstrukční koncept za svůj a New York záhy zasáhla mrakodrapová horečka nemající v historii obdoby. Devadesátá léta 19. století významně proměnila panorama dolního Manhattanu a v roce 1900 se nacházelo osm z deseti nejvyšších budov světa právě v New Yorku, a to v okruhu necelých dvou kilometrů. Prominentní adresa v dolní části Broadwaye předznamenala neslavný konec budovy. Během dvaceti let se tísnila mezi mnohem vyššími stavbami a jako ekonomicky nerentabilní byla zlikvidována bez povšimnutí veřejnosti již v roce 1914 navzdory svému nespornému stavebnímu významu.

Účelové vypichování různých kritérií pro stanovení prvního mrakodrapu je ale poněkud problematické. Mrakodrap je komplexní stavba, na kterou je nutno pohlížet jako na složitý celek. Jen výška nebo odlehčené konstrukční provedení nestačí. Neméně důležité vlastnosti takovéto stavby jsou existence výtahu, ohnivzdorný systém, instalační rozvody, dostatečný přístup světla a vzduchu a také ekonomická návratnost. Tím se dostáváme ke skutečně prvnímu mrakodrapu světa, kterým se již v roce 1870 stal Equitable Life Assurance Building v New Yorku. Právě v této budově se sešly všechny technické inovace předešlých let v dostatečně vyspělé formě. Pojišťovna Equitable Life Assurance Society of the United States zažívala celá šedesátá léta 19. století obrovský ekonomický rozmach, hlavní sídlo jí však stále chybělo. Zakladatel a tehdejší viceprezident společnosti Henry Baldwin Hyde a tři vyhlášení architekti - Edward H. Kendall, Arthur D. Gilman a George B. Post - společně navrhli převratnou stavbu. Prvotní návrhy nezahrnovaly výtah, prozíravý Hyde v něm ale spatřoval netušené obchodní možnosti a chtěl, aby jeho budova takové zařízení obsahovala. To, co dnes bereme jako samozřejmost, byla tehdy doslova revoluční myšlenka. Navíc natolik novátorská, že Hyde musel všechny tři architekty přesvědčovat, že tento nápad bude slavit úspěch. Když byla budova 1. května 1870 slavnostně zpřístupněna zaměstnancům i veřejnosti, stala se okamžitě senzací. Všechny deníky v zemi tuto stavbu inspirovanou francouzskými paláci velebily jako stavební i architektonický triumf. Konstrukce budovy byla podobného hybridního rázu jako Jayne Building ve Philadelphii. Nosné obvodové zdi byly v přízemí téměř dva a půl metru silné, použití kovových prvků pro odlehčení celkové struktury stavby bylo ale ve vnitřních prostorách mnohem rozsáhlejší než u staršího protějšku ve Philadelphii. Střechu tvořilo již výhradně železo. Výška kolem 43 metrů zajistila stavbě titul nejvyšší na světě. Návštěvníci obdivovali rozlehlá dvoupatrová okna, okázalý vstup s alegorickým sousoším a pompézní bankovní halu se zdobenými střešními okny. Pro většinu z nich byla ale největším zážitkem jízda jedním ze dvou komfortních parních výtahů do nejvyššího patra, odkud měli New York jako na dlani. Není divu, že právě ty nejvýše umístěné kanceláře se brzy staly těmi nejvyhledávanějšími. Hydeova předvídavost se do puntíku naplnila. Díky existenci výtahů se navždy změnilo vnímání výškových staveb: dosud nejméně oblíbené administrativní prostory v nejvyšších patrech se rázem staly těmi nejžádanějšími a nejdražšími. Equitable Life Assurance Society se záměrně usídlila ve druhém a třetím podlaží, aby mohla ty nejlukrativnější prostory pronajmout. Přízemní halu si pronajala banka, nejvyšší patra se stala velmi oblíbená mezi advokáty. Výběr nájemného dokázal pokrýt veškerý provoz budovy a přinášel i příjmy navíc. Společnosti se mimořádně dařilo i v následujících letech, a tak byla budova již v roce 1876 rozšířena a mansarda zvýšena. V roce 1878 byla jako jedna z prvních elektrifikována. V roce 1886 se Equitable stala největší pojišťovnou světa a ještě týž rok se pustila do nejvýraznější přestavby svého sídla. Práce byla ukončeny v roce 1889, to již stavba zabírala celý uliční blok a dosáhla konečné výšky 52 metrů. Další rozšíření, tentokrát vertikální, se plánovalo od roku 1910, ale osud tomu chtěl jinak. Ráno 9. ledna 1912 zachvátil stavbu požár, který se pravděpodobně rozšířil z restaurace do celé budovy. Snahu hasičů komplikoval mráz o síle -27 °C, a tak ohni prakticky nic nezabránilo zpustošit celou budovu. Dílo zkázy dokonala voda, která ruiny proměnila v ledový palác. Zbytky budovy posloužily odborníkům k důkladnému průzkumu konstrukčních vlastností stavby, hned poté se na uvolněné parcele začalo s výstavbou nového sídla. Jediné, co se dodnes z původní stavby dochovalo, je bronzová socha zakladatele společnosti z roku 1901, která bez úhony přečkala požár i pád prohořelých stropů. Všechny jmenované vlastnosti této stavby, jakož i její výrazný ekonomický úspěch, se staly vzorem pro budoucí výškové budovy. Proto právě tuto budovu můžeme s klidným svědomím označit za skutečně prvního zástupce nového typu budovy - mrakodrap!

Bylo by bláhové se domnívat, že právě tento článek ukončí století trvající dohady. Diskuse na toto téma bude nepochybně pokračovat i nadále. Noví kandidáti na titul se jistě najdou, ale sesadit z pomyslného piedestalu Equitable Life Assurance Building nebude jednoduché. Do té doby ať obyvatelé Chicaga prominou, nebylo to jejich město, ale New York, který dal světu první mrakodrap.