Smith Tower: 100

Na začátku devadesátých let předminulého století navštívil realitní magnát James W. Clise v newyorském Syracuse svého přítele Lymana Cornelia Smithe, průmyslníka a výrobce psacích strojů. Při té příležitosti mu prodal osm různě velkých pozemků v centru Seattlu. Až po dalších více než deseti letech se Smith konečně vypravil přes celé Spojené státy na západ,  aby si nabyté pozemky prohlédl na vlastní oči. V Seattlu se sešel s Johnem Hogem, dalším průmyslníkem z východního pobřeží. Ten měl v plánu postavit nejvyšší mrakodrap Seattlu a se svým záměrem se Smithovi svěřil. Smith svého kolegu a pravděpodobně i sám sebe překvapil prohlášením, že nechá postavit ještě vyšší budovu. Oba se začali výškově předhánět, ale nakonec se oba shodli, že ekonomicky nejúnosnější bude stavba s výškou kolem čtrnácti pater. Ovšem již na cestě domů Smith přemýšlel nad tím, jak postavit mrakodrap tak vysoký, aby jej nikdo nepředstihnul. Mimochodem, Hoge nakonec postavil v roce 1911 budovu se sedmnácti patry, která se skutečně stala nejvyšší v Seattlu, byť to bylo jen na tři roky. Když se Smith na Den díkůvzdání roku 1909 vrátil zpět do Syracuse, zjistil, že jeho syn Burns se v nose nedloubal a zatím pilně studoval newyorské mrakodrapy. Rozhodně bylo co, vždyť jen během jednoho roku tam byly dokončeny hned dva nejvyšší mrakodrapy světa, Singer Building v roce 1908 a Metropolitan Life Tower v roce 1909. Burns hned při první společné večeři otci navrhl, ať v Seattlu postaví mrakodrap rovnou s dvaceti jedna patry a nad nimi čnící věží s dalšími dvaceti. Synovo nadšení otce nakazilo dříve, než dojedli nadívaného krocana, a záhy se společně dali do příprav. Jenže ani jeden z nich neměl žádné zkušenosti se stavbou vysokých budov a architekti Gaggin & Gaggin, které si v Syracuse najali, měli praktických zkušeností také minimum. Přes všechny potíže bylo povolení k výstavbě mrakodrapu uděleno 20. října 1910. Lyman Cornelius Smith se bohužel z této zprávy radoval jen čtrnáct dní, protože zemřel už 5. listopadu 1910. Synovi tak zůstala celá záležitost na krku. Smrt otce mu v zahájení projektu nezabránila, přestože se výstavba nakonec protáhla na čtyři roky. Rostoucí nové dominantě Seattlu se zájmem přihlížel sedmiletý hoch jménem Ivar Haglund a jistě přitom toužil vlastnit taky takový vysoký domeček. Dětské sny se málokdy splní, ale Ivarovi se o mnoho let později ten jeho splnil beze zbytku. Ale to předbíháme.

Mrakodrap byl veřejnosti představen přesně před sto lety, 4. července 1914, v den oslav americké nezávislosti. Stal se okamžitě senzací celých západních Spojených států a dodnes je nejoblíbenějším mrakodrapem Seattlu a jedním z jeho symbolů. Se svou výškou 143 metrů si udržel titul nejvyšší ve městě až do roku 1969. První a druhé podlaží jsou obloženy žulou, všechna ostatní mimořádně kvalitními, zářivě bílými terakotovými cihlami. Natolik dobře odolávají působení nepříznivých vlivů počasí a městské dopravě, že jejich očista za téměř sto let proběhla poprvé a zároveň naposledy až v roce 1976. Jediné, co k tomu stačilo, byl saponát. Design budovy je unikátní hybrid inspirovaný newyorskými mrakodrapy s prvky chicagské školy. Štíhlá věž s ostrou pyramidovou střechou vystupující z nižšího tělesa s půdorysem ve tvaru písmene U odkazuje na newyorské mrakodrapy Metropolitan Life Tower a Woolworth Building. Z chicagské architektonické školy si pro změnu vypůjčila dlouhé pásy rozlehlých oken. Propojením těchto stylů vznikla pozoruhodně originální stavba, vzdušná a plná světla. Dodnes působí neobyčejně moderním, až nadčasovým dojmem, přestože je již v důchodovém věku. Celková částka za výstavbu se odhaduje na půl druhého milionu dolarů. Burns Smith prodal mrakodrap už deset let po dokončení. Není známa konkrétní suma za prodej, ani jestli budova vůbec kdy generovala Smithovi dostatečné příjmy z nájemného. Za svou existenci změnila budova majitele minimálně třináctkrát. Jedním z nich se v sedmdesátých letech stal Ivar Haglund a splnil si tím svůj dětský sen. Byl zároveň jedním z mála, který svou investici dokázal zhodnotit. Renovace vnitřních prostor proběhly v letech 1986 a 1999. Poslední vlastník budovy nedokázal splácet vysokou hypotéku, a tak v roce 2011 nemovitost propadla investiční společnosti, která půjčku poskytla. Loni v březnu byla Smith Tower nabídnuta ve veřejné aukci. Budova měla vinou americké hypoteční krize obsazenost sotva 30% a před dražbou již dokonce jen 19%, proto i vyvolávací cena začínala na skoro lidových 21,3 milionů dolarů. Po osmiminutové aukci ji za konečných 36,8 milionů získala společnost, které budova propadla jako zástava. Od té doby se obsazenost šplhá zpět do přijatelných čísel, jak se nájemníci pomalu vracejí zpět. Už v době výstavby mezi lety 1910 - 1914 se centrum Seattlu přesunulo o několik ulic severněji, a tak dnes stojí budova stranou nejhustější zástavby. Přestože je v současnosti ve městě šestnáct vyšších budov, je Smith Tower stále dobře patrná při pohledu z Pacifiku, a dodnes dominuje svému bezprostřednímu okolí. Vždy sloužila jen jako administrativní budova kromě dvou mimořádně zajímavých výjimek. Tou první je veřejnosti přístupný exotický Čínský sál ve 35. podlaží s vnější vyhlídkovou terasou. Nevšedním zážitkem je již samotná cesta výtahem, při níž liftboy každého krátce seznámí s historií budovy. Kompletně zrestaurovaná původní výtahová kabina bohatě zdobená tepanou mosazí a mědí je pastva pro oči. Nahoře čeká na návštěvníka další milé překvapení. Veškerý historický nábytek i pečlivě vyřezávaný dřevěný kazetový strop v Čínském sále dostal původní majitel budovy darem od čínské císařovny Cixi. Vdavek chtivé ženy by si neměly ujít Křeslo přání. Legenda praví, že každá žena, která se do něj usadí, se do roka vdá. Jak to funguje u mužů, není známo. Který chlap by si ale do křesla dobrovolně sedal? Sál je hojně využíván pro soukromé společenské akce a svatby. Ze sálu je pak možno vyjít ven na vnější terasu, která obepíná celou budovu a nabízí neopakovatelný pohled na centrum Seattlu, Pacifik i Olympijské pohoří. Vstupné do sálu a vnější vyhlídku je pět dolarů, k dnešním oslavám ale bylo sníženo na čtvrťák, který se platíval před sto lety. 

Tím nejlepším a navíc soukromým výhledem ale disponuje Petra Franklin a její dvě dcery. Tím se dostáváme ke druhé výjimce. Třípodlažní, naprosto úchvatný penthouse v pyramidové věži je jediná soukromá rezidence v celé budově a zároveň jedna z nejunikátnějších na světě. Petra přesvědčovala majitele rok, že nevyužitý prostor ve špici by se dal přeměnit v bydlení. Nakonec jej udolala. Samotná přeměna ale nebyla vůbec jednoduchá. Většinu prostor zabíraly obrovský vodní zásobník, staré trubky, rozvody a nevzhledné betonové boule na zemi. Malá gotická okénka nešla otevírat. Mezi jednotlivými patry se nacházely jen jednoduché žebříky a při každé přeháňce dovnitř silně zatékalo. Po nákladné rekonstrukci se z ponuré, tmavé půdy stal fantastický penthouse s plochou 533 metrů čtverečních a výhledem, který nemá konkurenci. Součástí rezidence je i soukromá vyhlídka na samotném vrcholku mrakodrapu. Člověk se nahoru dostane točitým schodištěm, pak ještě musí překonat úzkou šachtu po strmém žebříku. Odměnou za námahu je panoramatický výhled z miniaturní prosklené lucerny, která má průměr jen tři metry a která osvětluje noční oblohu jako maják. Nájemní smlouva ukládá Petře povinnost vyměnit žárovku pokaždé, když původní skončí životnost. Smlouva ale nespecifikuje konkrétní barvu, proto Petra vyměnila jednoho dne klasickou bílou žárovku za modrou. Veřejnost změnu přivítala s nadšením, a tak modrá zůstala. Jen v prosinci ji na znamení Vánoc vymění za zelenou. Majitelka se svou rodinou sídlí ve věži od roku 1999, za tu dobu již hostila mnoho význačných návštěv. Přišli se podívat např. Bill Clinton s Hillary, Al Gore nebo hudební skupina U2. Smlouva garantuje nájem na dvacet let, ale Petra by zde ráda zůstala navždy. Kdo by se jí divil? Vždyť ačkoliv byl Smith Tower postaven primárně jako protažení Smithova ega do nebe a symbol bohatství a troufalosti, má především neopakovatelný charakter, díky němuž se v něm dobře žije i pracuje.