Přisvojují si jej Maďaři, přestože v Budapešti jen studoval. Přisvojují si jej Němci, protože si vzal Němku za manželku. Přisvojují si jej Češi, přestože trvale v Československu nežil. Přisvojují si jej Číňané, protože v Šanghaji zanechal nesmrtelný otisk. Přestože Ladislav Hudec, rodák z Banské Bystrice, patřil mezi nejvýznamnější světové architekty, na Slovensku, které by na něj mělo být nejvíce pyšné, po něm ani pes neštěkne. Právě Hudec změnil tvář meziválečné Šanghaje jako nikdo před ním a dodnes jsou zde na jeho dílo hrdí. Je autorem více než šedesáti šanghajských staveb: obytných budov, nemocnice, kostelů, divadla, pivovaru, bankovních domů, škol a hotelů. Většina z nich stále stojí a ty nejcennější stavby jsou v současnosti památkově chráněny. Stanislav Hudec je také označován za otce asijských výškových staveb, a to zcela právem. Jeho nejslavnější dílo je totiž Park Hotel, první a na dlouhé roky nejvyšší mrakodrap celého kontinentu. Hudec se výrazně inspiroval budovou Radiator Building, což není překvapivé, protože se osobně sešel se samotným Raymondem Hoodem, tvůrcem newyorské předlohy. Park Hotel byl první výškovou budovou na močálovém podloží, proto bylo před započetím výstavby zavedeno do podloží čtyři sta pilířů z bytelného kanadského dřeva. Když byl v roce 1934 slavnostně otevřen, stal se svými 84 metry nejvyšším mrakodrapem Asie. Titul nejvyšší budovy Číny si udržel do roku 1966 a Šanghaje dokonce až do roku 1983. Stavba ve stylu art deco se okamžitě po dokončení stala architektonickým skvostem a hotel pojmem daleko přesahujícím hranice země. Každý, kdo něco v Šanghaji znamenal, se tu prostě musel ubytovat nebo alespoň nechat vidět. Nesmírně oblíbený byl taneční sál v nejvyšším patře s odsunutelným stropem, takže návštěvníci mohli při příznivém počasí tančit pod hvězdnou oblohou. Budova zcela učarovala mladého muže jménem I. M. Pei, který v ní našel smysl života a později se z něj stal jeden z nejobdivovanějších architektů světa. Park Hotel stále slouží jako luxusní hotel a v Banské Bystrici si padesát čtyři let po Hudecově smrti konečně vzpomněli na slavného rodáka a v roce 2012 mu na rodném domě odkryli pamětní desku.
Kvalitní obkladový materiál, okázalé zdobení fasády, design stylově geometrický, objem v souladu s duchem věku elegance a dokonalý zástupce art deco architektury. Dámy a pánové, který mrakodrap to má? Těmito superlativy se může pochlubit chicagský Carbide & Carbon Building z roku 1929. Co jej odlišuje od starých i moderních mrakodrapů, je jeho barevná kombinace. Obdobně odvážnou a půvabnou hrou barev se tehdy honosil jen Radiator Building v New Yorku. Mrakodrapy první poloviny minulého století byly obloženy převážně světlým pískovcem nebo vápencem, proto byly jakékoliv odchylky od této normy vždy středem pozornosti. V případě Carbide & Carbon Building se k tomu přidal obdiv veřejnosti i odborníků, který trvá dodnes. Kombinace černé leštěné žuly s tmavě zelenou terakotou a pozlacenými panely budově náramně sluší. Zlatá barva lemuje ustupující hmotu stavby ve stále větší míře, až ji v nejvyšší části pokrývá celou. Tak trochu připomíná lahev šampaňského. Podle legendy právě lahev šumivého vína inspirovala svou barvou i profilem architekty Daniela a Huberta Burnhama. Mrakodrap měří 153 metrů a původně měl mít přes ulici dvě stě metrovou sestřičku. Hospodářská krize třicátých let ale veškeré plány navždy zhatila. Mrakodrap sloužil jako regionální sídlo korporace Union Carbide & Carbon. V přízemí se nacházel předváděcí a výstavní sál výrobků společnosti, v ostatních patrech byly kanceláře. V roce 2004 byla dokončena kompletní renovace, při níž byla celá budova přeměněna na Hard Rock Hotel. V roce 2007 následovala oprava nejvyšší pozlacené části a od té doby je každou noc osvětlena. Mrakodrap patří zcela zaslouženě k architektonickým klenotům Chicaga, a proto nepřekvapí, že při každém hlasování o nejoblíbenější budovu města se Carbide & Carbon Building vždy umístí na předních příčkách.
Jedna z nejznámějších a nejrozšířenějších městských legend New Yorku praví, že když vyhodíte jednocentovou minci z vrcholu Empire State Building, nabere takovou rychlost, že se dole zaboří do betonu nebo pokud někoho trefí do hlavy, na místě ho zabije. Přestože byl tento mýtus mnohokrát vyvrácen jako naprostý nesmysl a Bořiči mýtů v jedné epizodě prokázali, že by zranění nezpůsobila ani mince, která by člověka zasáhla rychlostí dokonce třikrát převyšující rychlost zvuku, najde se stále dost turistů, kteří si při návštěvě newyorské dominanty tento pitomý pokus nenechají ujít. Nejen že tím poruší zákaz vyhazování jakýchkoliv předmětů z budovy, ale hlavně mince na chodník většinou vůbec nedopadne, protože přistane na jednom z mnoha architektonických ústupků, které jsou pro Empire State Building tak charakteristické. Pokud by přesto na chodník nebo na nějakého šťastlivce dopadla, pachatel výsledek pokusu stejně neuvidí, protože neprostrčí hlavu bezpečnostními mřížemi. Mýtus vznikl po dokončení mrakodrapu na začátku třicátých let minulého století a i po více než osmdesáti letech je živý. Stále se najde dostatečné množství lidí, kteří této hlouposti bezmezně věří. Takže milé děti, neházejte drobné z mrakodrapu, nebo přijede černá sanitka a odveze si vás na pokusy!
Japonská odpověď na Empire State Building, tak by se dal po několika skleničkách saké charakterizovat tento tokijský mrakodrap. Název budovy zní pro Evropana prapodivně a možná složitě, je však zcela logický. NTT je zkratka pro Nippon Telegraph and Telephone, což je hlavní telekomunikační společnost Japonska a vlastník budovy. Docomo znamená v japonštině všude a konečně Yoyogi je čtvrť, kde budova stojí. Mrakodrap byl dokončen v roce 2000 a dosahuje výšky 240 metrů. Přestože nese název svého vlastníka, NTT Docomo zde nikdy nesídlil. To by ostatně ani nebylo možné, protože v budově se nachází jen minimum kancelářských prostor. Zní to neuvěřitelně, ale většina vnitřních prostor, přes milion metrů čtverečních, slouží jen pro technické a komunikační vybavení mobilní sekce společnosti. Právě to je důvod, proč má stavba tak málo oken. Koncem roku 2002 se z mrakodrapu stala nejvyšší hodinová věž na světě, když byly ve výšce 150 metrů instalovány dvoje hodiny s průměrem patnáct metrů jako součást oslav desátého výročí existence firmy. Přestože budova patří díky svému štíhlému profilu a ustupující hmotě ve své nejvyšší části k nejsnáze rozpoznatelným stavbám Tokia, není do ní turistům vstup umožněn.
1. THE SHARD
Londýn, 310 m. 2012
2. ONE CANADA SQUARE
Londýn, 235 m. 1991
3. LEADENHALL BUILDING
Londýn, 225 m.
2014
4. HERON TOWER
Londýn,
202 m.
2010
5. CITIGROUP CENTRE
Londýn,
200 m.
2001
5. 8 CANADA SQUARE
Londýn, 200 m.
2002
6. TOWER 42
Londýn, 183 m.
1980
7. ST GEORGE WHARF TOWER
Londýn, 181 m. 2014
8. 30 ST MARY AXE
Londýn, 180 m. 2003
9. BEETHAM TOWER
Manchester, 169 m. 2006
10. BROADGATE TOWER
Londýn, 161 m. 2008
1. ONE WORLD TRADE CENTER
New York, 541
m. 2014
2. WILLIS TOWER
Chicago, 442 m. 1973
3. TRUMP INTERNATIONAL HOTEL AND TOWER
Chicago, 423 m. 2009
4. EMPIRE STATE BUILDING
New York, 381
m. 1931
5. BANK OF AMERICA
TOWER
New York, 366 m.
2008
6. AON CENTER
Chicago, 346 m. 1973
7. JOHN HANCOCK CENTER
Chicago, 344 m. 1969
8. CHRYSLER BUILDING
New York, 319,1 m. 1930
9. NEW YORK TIMES TOWER
New York, 318,8 m. 2007
10. BANK OF AMERICA PLAZA
Atlanta, 312 m. 1992
Kdyby v roce 2008 nepraskla irská realitní bublina, mohl se Dublin dočkat originálního mrakodrapu. Dokončení budovy pojmenované po irské rockové skupině bylo plánováno na rok 2011. S předpokládanou výškou 180 metrů by se s přehledem stala nejvyšším mrakodrapem ostrova. Architektonická soutěž byla vyhlášena už v roce 2002, doprovázely ji ale problémy, soudní tahanice a diskvalifikace několika projektů. Vítězný návrh v podobě nakloněného trojúhelníku podle Normana Fostera byl vyhlášen až koncem roku 2007. Jen co se začátkem následujícího roku začalo stavět, udeřila krize, výstavba byla zastavena a dodnes se neobnovila. Součástí mrakodrapu měly být luxusní byty, kanceláře, vyhlídkové patro ve stometrové výšce a v nejvyšší části, v útvaru připomínající vejce, pak nahrávací studio skupiny U2. Podle odhadů potrvá irskému realitnímu trhu několik desetiletí, než se ceny vrátí na předkrizovou úroveň a ačkoliv tento projekt není zcela mrtvý, dokončení mrakodrapu podle původního návrhu je nejisté. Bono a jeho parta si nahrávání nových hitů v nejoriginálnějším studiu světa zřejmě jen tak neužije.
Aby iluze gotické katedrály byla dokonalá, byl newyorský Woolworth Building opatřen v nejvyšší části celou řadou bizarních chrličů, jež odváděly vodu, aby netekla při dešti po fasádě. A stejně jako u katedrál, měly i Woolworthovy terakotové chrliče podobu bájných zvířat, různých draků, lvů, psů a oblud, jimž dešťová voda vytékala z otevřené tlamy. Většina z nich ale byla z bezpečnostních důvodů odstraněna už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století při opravách značně zanedbané fasády. Dnes se na jejich místě nacházejí ocelové trny, jen velmi vzdáleně připomínající původní chrliče. Obdobné obludárium bylo, a naštěstí stále je, v impozantní vstupní hale. Celá řada groteskních plastik zde jakoby podepírá zdobný kazetový strop. Mezi těmito anonymními šklebícími se obludami jsou však skryty busty skutečných mužů, kteří se významnou měrou podíleli na výstavbě a provozu mrakodrapu. Nejvýznamnější z nich jsou busta Franka W. Woolwortha, vlastníka budovy, který je znázorněn, jak si přepočítává drobné, a busta architekta Casse Gilberta, kochajícího se pohledem na model budovy, kterou navrhl. Najdeme zde i grotesky Gunvalda Ause, hlavního stavebního inženýra, Lewise Piersona, prezidenta Irving National Bank, jenž si pro svou banku zamluvil exkluzivní bankovní prostory v budově, nebo Edwarda Hogana, hlavního agenta pro pronájem. Vstupní hala je od minulého roku opět zpřístupněna veřejnosti, a tak může každý po dlouhé době shlédnout celou sbírku na vlastní oči.
Nebýt zemětřesení ve Skopje, tyto záhřebské brutalistické mrakodrapy by vypadaly podstatně jinak. Když totiž udeřilo v červnu 1963 ve Skopje zničující zemětřesení, tyto tři budovy architektů Berislava Šerbetiće, Ljubo Ivety, Vjenceslava Richtera a Olgy Korenikse se teprve projektovaly a měly tvar kvádru. Hned po katastrofě musel být projekt přepracován, aby budovy odolaly případným otřesům. Vnější obvodové zdivo bylo vyztuženo a přidány mohutné nosníky v každém rohu. Stavby tím získaly svůj charakteristický tvar. Jejich oficiální název jsou Richterovi neboderi (Richterovy mrakodrapy), díky jejich profilu jim ale nikdo neřekne jinak než Rakety. Všechny tři budovy mají dvacet dva podlaží a nejvyšší z nich dosahuje výšky 71 m. Dodnes patří mezi nejvyšší budovy v Chorvatsku a mezi nejznámější stavby Záhřebu.
Na dohled od moskevského Kremlu a Rudého náměstí měla být v padesátých letech minulého století postavena osmá a poslední z tzv. Stalinových sester. Budovu původně určenou pro
Ministerstvo těžkého průmyslu navrhl prominentní ruský architekt Dmitrij Čečulin. S výškou 275
metrů to měl být zdaleka nejvyšší mrakodrap Moskvy, celé Evropy a tehdy i jeden z
nejvyšších na světě. Vrcholek budovy měl být ozdoben nikoli
pěticípou hvězdou, typickou u všech předešlých Stalinových mrakodrapů, ale ohromnou zeměkoulí z oceli.
Před zahájením výstavby byla nejdříve srovnána se zemí prakticky celá historická
čtvrť Zářadí. Základy budovy byly položeny až po Stalinově smrti, a nedlouho poté, přesněji v roce 1955, byla výstavba tohoto
monstrózního projektu kompletně zastavena. Podařilo se pouze položit
základy, několikapatrový ocelový skelet se rozebral. Deset let se na
staveništi nic nedělo, až v roce 1964 posloužily již hotové základy k výstavbě rozlehlého hotelu Rossija. I tuto budovu opět navrhl Čečulin, ale k originálnímu
konceptu se již nevrátil a navrhl zcela novou stavbu. Původní plán byl v mírně
obměněné podobě využit pro stavbu Paláce
kultury ve Varšavě. Zajímavostí je, že hotel Rossija už zde v současnosti také nestojí, byl zlikvidován v roce 2007. Prázdná plocha se stala součástí mezinárodní architektonické soutěže, kterou koncem minulého roku vyhrálo studio Diller Scofidio+Renfro, autoři unikátního newyorského parku High Line. Podle jejich projektu se i Zářadí promění v budoucnu v park.
Když byla koncem minulého roku dokončena hrubá stavba One World Trade Center v New Yorku, neobešlo se to opět bez kontroverze. Rada pro výškové budovy a městské osídlení rozhodla, že stožár na střeše nové newyorské dominanty je nedílnou součástí budovy, a tak se může připočítat k celkové výšce stavby. Důležitou roli v rozhodnutí jistě hrála i symbolika, se stožárem je budova vysoká 1776 stop (541 metrů), což odkazuje na rok vyhlášení americké nezávislosti. Mrakodrap bez něj dosahuje jen 417 metrů, tedy stejné výšky jako Severní věž bývalého Světového obchodního centra zničeného teroristickými útoky. Chicagský Willis Tower, do té doby nejvyšší mrakodrap Spojených států i celé západní polokoule s výškou 442 metrů, tak již podruhé ostrouhal. Jeho antény se do celkové výšky nezapočítávají, byť by byly sebevyšší. Zdravá rivalita mezi oběma městy pokračuje i nadále a závody ve stavění do nebes rozhodně nekončí. Je téměř jisté, že v budoucnu se titul opět vrátí zpět do Chicaga.
