Byl by to hřích rozloučit se s Detroitem a nezmínit tento art deco klenot. Architekt Wirt C. Rowland se v druhé polovině dvacátých let prakticky nezastavil. Vrcholem jeho kariéry byla souběžná práce na mrakodrapech Guardian a Penobscot. O druhém jmenovaném bude dnes řeč. Mrakodrap pojmenovaný po indiánském kmeni Penobskotů byl dokončen v roce 1928 a výškou 172 metrů to byl tehdy sedmý nejvyšší mrakodrap světa. Jen pět budov v New Yorku a jedna v Chicagu byly tehdy vyšší. Penobscot Building zůstal nejvyšším v Detroitu ještě dalších 49 let. Budova tvoří efektní půdorys ve tvaru písmene H, aby umožnila dostatečné prostoupení místností slunečním světlem. V nejnižší části je obložena žulou, ostatní podlaží tvoří vápenec z Indiany. Fasáda je zdobená svastikami, které měly být zlikvidovány během Druhé světové války. Místo nich bylo zlikvidováno Německo a po válce už se k úpravě fasády nepřistoupilo. Ostatně, svastiky na budově jsou levotočivé a s nacismem neměly samozřejmě nikdy nic společného. Tím nejvýznamnějším motivem budovy jsou ale američtí indiáni. Mrakodrap je jimi doslova prošpikován. Hlavní vstup hlídá socha stoického indiána se stylizovanu čelenkou, další dva slouží jako žerď pro prapory. Interiéry se nesou v totožném duchu od podlahy po strop. Vestibul zdobí dvě další sochy indiánů vyryté do mohutných sloupů. Vše obklopuje indiánská tématika: vlci, koně, orli, luky, šípy, tomahawky, hole, bojové i mírové dekorace. Největším skvostem vstupní haly je šest párů tepaných mosazných dveří od výtahů, jak jinak než opět s indiánskou tématikou. Ze střechy budovy se vypíná 30 metrů vysoký stožár zakončený červeně osvětelnou bójí, která byla poprvé rozsvícena v den slavnostního otevření mrakodrapu. Její účel je pouze dekorativní. Nejnovějším majitelem mrakodrapu se loni stala kanadská realitní společnost Triple Properties, pro kterou byl nákup kšeft století. Pět milionů dolarů by v New Yorku stačilo na třípokojový byt v pěkné části města, v Detroitu byl za tuto sumu prodán 47 podlažní Penobscot. Nový majitel investuje do budovy další miliony v následujících letech, ale díky absurdně nízké pořizovací ceně nemovitosti má vysokou návratnost téměř jistou. V současnosti nabízí velmi nízké nájmy, aby už tento rok zvýšil sotva poloviční obsazenost na plánovaných 90%. Pokud bude obrození centra Detroitu pokračovat i letos, může být tento smělý plán opravdu splněn.
Co je snem každého architekta? Když má neomezený rozpočet a do práce mu nikdo nekafrá. Jenže komu se něco takového poštěstí? Albert Kahn byl jeden z hrstky architektů, kterému se tento sen splnil. Ale nepředbíhejme a vraťme se na úplný začátek. Žilo bylo sedm bratrů: Frederick, Charles, William, Edward, Lawrence, Alfred a Howard. Rodiče jim již v dětství vštípili, že když budou držet pohromadě, dotáhnou to nejdál. Jednoduchého pravidla jeden za všechny, všichni za jednoho se bratři Fisherovi skutečně drželi celý život, a dotáhli to setsakra daleko. Jejich společný příchod do Detroitu v červenci 1908 nemohl být načasován lépe. Jen tři měsíce před vznikem automobilky General Motors založili společnost vyrábějící podvozky. Fisher Body Company se brzy stala exkluzivním dodavatelem pro General Motors a z bratrů učinila milionáře. Nahromaděné bohatství nejen investovali do dalších projektů, ale velkou část z něj věnovali charitativním organizacím, kostelům, školám a na přeměnu Detroitu v co nejpříjemnější místo k životu. Když v roce 1925 prodali automobilce společnost za závratných 208 milionů dolarů, nastal čas vtisknout jejich jméno do projektu, díky němuž se stali nesmrtelnými. V roce 1927 oslovili Alberta Kahna, ať vytvoří mrakodrap jako dokonalé mistrovské dílo.
Architekt dostal zcela volnou ruku: peníze nehrály žádnou roli a ani jeden z bratrů neměl v úmyslu stát Kahnovi za zády a žvanit mu do práce. Kahn si byl dobře vědom, že tato volnost je ale zároveň zavazující, neuchýlil se k žádným bizarním architektonickým výstřelkům a navrhl své životní dílo - elegantní budovu v tehdy moderním stylu art deco. Základní kámen byl položen 22. srpna 1927 za účasti nejstaršího z bratrů Fisherových, guvernéra státu Michigan a starosty Detroitu. Mrakodrap byl dokončen za patnáct měsíců a již v prosinci 1928 byla většina kanceláří zaplněna. Tento symbol lepších časů Detroitu stojí necelých 7 km od centra a svou výškou 135 metrů nemá široko daleko konkurenci. Díky tomu je budova již z dálky viditelná a v noci její zlatě nasvětlená střecha slouží jako hlavní orientační bod. Na výstavbě se materiálem rozhodně nešetřilo. Jen drahého mramoru se spotřebovalo tak omračující množství, že žádná jiná komerční budova dodnes nedokázala spolykat víc. Na stavbě bylo použito více než 40 různých druhů mramoru z celé země. První tři podlaží jsou opláštěna růžovým leštěným mramorem z Minnesoty a orientální žulou, další podlaží modrošedým mramorem z Marylandu. Vnitřní dvorany jsou pokryty přírodním mramorem z Missouri. Bronzu se použilo také požehnaně: pro rámování všech 1800 oken, 640 vnitřních i vnějších výtahových dveří a další povrchové úpravy padlo více než 420 tun bronzu. Původně měla být střecha mrakodrapu zcela rovná, ale architektonické ústupky hlavního tělesa budovy přímo vybízely k jinému řešení, a tak byla přidána ostře zkosená střecha. Dnes už mimořádně hodnotná sousoší lemující fasádu budovy jsou dílem Marotiho, De Lorenza, Ricciho a nejslavnějšího z nich, Parducciho. Vnitřním prostorům se věnovala snad ještě větší péče než exteriérům a návštěva zejména vstupní haly je bez přehánění kulturním zážitkem. Valená klenba haly je přepečlivě vyzdobena freskami a barevnou mozaikou maďarského umělce Gézy Marótiho. Budova sloužila nejen pro administrativní účely, ale byly zde i obchody a největší divadlo v Michiganu, jež funguje dodnes. V nejvyšších třech patrech se nacházela pracovna bratrů Fisherů, která připomínala spíše luxusní apartmá. Nechyběla zde totiž vlastní kuchyně, rozlehlá jídelna, exkluzvní pánský klub, recepce a soukromý výtah. Vybavení bylo neméně okázalé jako zbytek budovy: perské koberce, masivní, ručně vyřezávaný nábytek, dřevěné obložení stěn, bronzové lustry. Stávající mrakodrap měl být začátkem třicátých let rozšířen o další dvě výškové budovy, jenže jako u řady dalších projektů v Detroitu, i tento smělý plán zhatila Velká hospodářská krize. Provoz budovy byl vždy ztrátový. Bratři ostatně nikdy neplánovali, že by generovala zisk. Vždy svou budovu brali jako dar městu Detroit, a její provoz financovali z jiných podnikatelských činností. Jenže i oni byli nuceni ji koncem roku 1962 prodat. Budova pak vystřídala majitele ještě několikrát, než ji v roce 2001 koupila společnost Farbman Group. David Farbman, tehdejší generální ředitel, má k budově osobní pouto: architekt Albert Kahn byl jeho prastrýc. Poslední z bratrů Fisherů zemřel v roce 1972 s vědomím, že mrakodrap je v dobrých rukou. To naštěstí platí dodnes, a tak můžeme tento architektonický klenot obdivovat v původním stavu.
Po osvěžující reklamní pauze se opět vracíme do Detroitu. Dnes se zaměříme na často opomíjený Cadillac Tower. Tento působivý mrakodrap ve stylu beaux-arts s novogotickými prvky byl dokončen v roce 1927 a dosahuje výšky 133 metrů. Výstavbu si objednala developerská společnost New Cadillac Square Improvement Company, jejímž výkonným ředitelem byl John J. Barlum. Mrakodrap původně nesl jeho jméno, tedy Barlum Tower. Jenže hospodářská krize třicátých let rozsekala jeho společnost na cucky, Barlum o svou investici přišel a původní název budovy postupně upadl v zapomnění. Čistý, jednoduchý, téměř až strohý design budově náramně svědčí a je důkazem, že i krabicoidní výškové budovy bez architektonických ústupků mohou lahodit oku. Fasádu tvoří převážně světlá terakota. Stejný materiál byl použitý pro šestnáct různě vysokých fiál, jež mrakodrap zakončují. Nejvyšší z nich měří téměř 5 metrů. Ze střechy se vypíná 43 metrů vysoký stožár, jenž je lany ukotven ke konstrukci budovy a slouží pro šíření televizního a radiového signálu místních stanic. Jedna ze stran mrakodrapu zůstala záměrně bez oken. Jednak se zde nacházejí schodiště a výtahové šachty, jednak se na vedlejším pozemku počítalo s výstavbou dalšího mrakodrapu, který by těsně přiléhal ke Cadillacu. Původní nízká zástavba byla zdemolována, jenže uvolněné místo se nikdy nezaplnilo a prázdná parcela dnes slouží jen jako parkoviště. Holá stěna mrakodrapu v současnosti funguje jako obrovský reklamní poutač. Budova je i přes své stáří ve výborné kondici a nikdy nebylo nutné přistoupit k rozsáhlejším opravám. Ani její finanční situace není k zahození. Obsazenost kanceláří se dlouhodobě pohybuje nad 75 procenty, což je na Detroit znamenitý výsledek.
Je čas na reklamní pauzu a zatraceně dobrou! Nejlepší reklamní spot roku 2011 svedl dohromady tři ztracené existence: město Detroit, automobilku Chrysler a rappera Eminema. Není to dávno, co bylo téměř povinností si do každého z nich pořádně kopnout. Všechny tři odvařené losery ale dnes charakterizuje slovo comeback. Eminem rozjel svou kariéru opět naplno počínaje rokem 2010, Chrysler se vypotácel z klinické smrti v roce 2011 a Detroit ne nadarmo získal nedávno novou přezdívku The Comeback City. Následující skvělá reklama, kde Eminem svým typickým nasraným výrazem vzdává hold Detroitu, líčí právě tento návrat.
V roce 1890 byla v Detroitu založena Union Trust Company. Banka začínala skromně jako každá jiná společnost a postupem času se rozrůstala. Jako jedna z prvních nabídla dostupné hypotéky pro zaměstnance továren a díky tomu se již začátkem dvacátých let propracovala mezi největší americké banky. V roce 1928 se spojila s National Bank of Commerce a vznikla Guardian Detroit Union Group, korporace se stomilionovým kapitálem a naléhavou potřebou nových administrativních prostor. Báječná dvacátá léta se právě ten rok stala ještě báječnější a všeobecný optimismus vystřídala naprostá euforie. Banka chtěla, aby její nová budova odpovídala bezbřehému optimismu doby a zároveň odrážela úspěch společnosti. Tento požadavek splnil architekt Wirt C. Rowland do puntíku a Detroit se v roce 1929 stal domovem nejfotogeničtějšího art deco mrakodrapu světa. K jeho neopakovatelnému vzhledu přispělo použití tmavě oranžových cihel, které byly vyvinuty speciálně pro tento projekt. Ocelová konstrukce je obložena žulou, terakotou a téměř dvěma miliony cihel, jimž se díky své barvě říká dodnes Guardian. Mrakodrap je pastva pro oči: umně vyvedené architektonické detaily zdobí mrakodrap ze všech stran. Štíhlou budovu ve tvaru I zakončují dvě koruny, jejíž vyšší, bohatě zdobená polygonální část ční nad hlavním vchodem do výšky 151 metrů. Tímto profilem připomíná okouzlující Woolworthův mrakodrap v New Yorku. Že na každého čeká neopakovatelný zážitek i uvnitř, dává tušit už přítomnost dveřníka v dobovém munduru před hlavním vchodem. A skutečně, jen co návštěvník vstoupí, má pocit, že se ocitl uvnitř katedrály. Vnitřní výzdobě se věnovala ještě větší péče než exteriérům a výsledek je naprosto ohromující. Vysoká bankovní hala, jež protíná celou stavbu, je tvořena tuniským mramorem, klenutými stropy s ručně malovanou mozaikou a barevnou vitráží. Nad oběma vchody se vyjímají unikátní Tiffanyho skleněné hodiny dnes už nevyčíslitelné hodnoty. Není divu, že budova získala přezdívku Chrám peněz. Jenže každá sranda jednou končí. Řvoucím dvacítkám došel dech jen pár měsíců po dokončení mrakodrapu a uvolněné místo obsadily hubené třicítky. Automobilový průmysl byl zasažen Velkou hospodářskou krizí mimořádně tvrdě a Detroit trpěl s ním. Banky ve městě bankrotovaly ve velkém a v únoru 1932 to zabalila i Guardian Detroit Union Group. Budova naštěstí nenásledovala svého majitele do hajzlu a přestože v následujících destiletích měnila vlastníky překvapivě často, nedostatkem nájemníků nikdy netrpěla. Koncem roku 2003 ji zakoupila realitní společnost Sterling Group, která budovu zmodernizovala a po více než dvaceti letech zpřístupnila hlavní halu veřejnosti. Příjemná kavárna Rowland Cafe (shoda se jménem architekta rozhodně není náhoda) vybízí k návštěvě a klidnému posezení. Dejte si třeba CaffèAmericano a tiše obdivujte úchvatné interiéry.
Historii banky Comerica lze vysledovat až do roku 1849. Za těch více než 160 let prošla bouřlivým rozvojem: několikrát změnila jméno, pohltila spoustu konkurentů a s odřenýma ušima proplula i hospodářskou krizí třicátých let. Když byl začátkem osmdesátých let zrušen zákon zakazující slučování bank do obřích celonárodních korporací, Comerica toho zdatně využila a rychle expandovala mimo Michigan. V roce 1990 oslovila Philipa Johnsona, aby jí navrhnul nové sídlo. Slavný architekt Johnson byl přední představitel postmodernismu a ani jeho další projekt nevybočil z řady. Budova ve stylu retrospektivního postmodernismu se harmonicky smísila s historickými mrakodrapy v centru. Nejvýraznější znaky stavby jsou zaoblené rohy a zdobená sedlová střecha inspirovaná vlámskou architekturou. Když byla v roce 1993 dokončena, stala se poslední novou výškovou budovou Detroitu a jak to tak vypadá, ještě dlouho zůstane. Měří 189 metrů a je nejvyšší čistě kancelářskou budovou města i celého státu Michigan. One Detroit Center mohla mít totožnou sestřičku přímo naproti přes ulici. Slabý realitní trh ale nebyl připraven absorbovat výstavbu Two Detroit Center, a tak byl plán odložen na neurčito a později úplně zrušen. Už výstavba nového mrakodrapu ve vylidňujícím se městě se ukázala jako problematická. Budova nejdříve přetáhla značnou část nájemníků z okolních poloprázdných nemovitostí, aby jí za několik let potkal stejný osud. V roce 2007 přesunula Comerica své sídlo do Dallasu a budovu v Detroitu postupně opouštěla. Celý proces definitivně završila koncem roku 2012. Noví nájemníci zaplňují uvolněné místo jen zvolna, a tak je obsazenost v současnosti lehce pod padesát procent.
Žili, byli tři bratři, Herbert, Frank a James. Když jim už zamlada spadlo do klína rodinné dědictví, rozhodli se jej neprošustrovat, ale naopak společně rozšířit. Součástí dědictví byl i rozlehlý pozemek v ošuntělé části centrálního Detroitu. To se bratři rozhodli změnit a najali místního architekta Louise Kampera, který navrhl třináctipodlažní budovu ve stylu italské renesance ozdobenou dvanácti karyatidami podpírající převislou římsu. Nová budova pojmenovaná po společném příjmení bratrů byla dokončena v roce 1917. Book Building nabízela osmnáct rozlehlých luxusních obchodů v přízemí, dalších čtyřicet tři ve druhém a třetím podlaží a úctyhodných 1600 kanceláří ve zbývajících patrech. Budova se velmi rychle zaplnila obchody i nájemníky a bratrům přinášela nečekané zisky. Dvacátá léta se v Detroitu nesla ve znamení horečné výstavby mrakodrapů a bratři Bookovi nechtěli zůstat pozadu. Rozšíření budovy si vzal na starost James, který opět najal Kampera s požadavkem, ať mu navrhne nejvyšší mrakodrap Detroitu. Jenže ten v té době ještě neměl zkušenosti s designem vysokých budov, a tak raději zůstal u své oblíbené italské renesance. Co ale fungovalo u třinácti podlaží, se u třikrát vyšší budovy změnilo v architektonický čurbes. Bohatě zdobené korintské sloupy, kvítky, hřebeny, pilíře a sochy naplácal prakticky všude. Největší koncentrace zdobných detailů se nachází v nejvyšších patrech, kde je ale nikdo bez dalekohledu nespatří. Kamper zapomněl na vnitřní nouzové schodiště, a tak na fasádu nalepil vnější požární schodiště až po střechu. Vyjít na něj ve výšce 145 metrů a pak zběsile utíkat dolů před ohněm, to by asi chtělo hodně odvahy. Pro opláštění zvolil Kamper zcela nevhodný porézní vápenec. Ten jako houba nasál veškeré svinstvo průmyslového Detroitu
a brzy po dokončení vypadala budova vinou své zapráskané fasády jako sto let neudržovaná stavba. Zažranou špínu se nepodařilo nikdy zcela odstranit. Místní novináři se pustili do architekta a jeho výtvoru jako hladové hyeny. Kampera nazvali bavorským dekoratérem dortů a mrakodrap označili jako beznadějně zastaralý, chaotický hybrid. Bratry Bookovy to ale jistě netrápilo, protože se jejich nový mrakodrap bez problémů zaplnil nájemníky. Book Tower byl dokončen v roce 1926 a skutečně se stal nejvyšším ve městě. Když jej o dva roky později předčil Penobscot Building, Bookové oslovili opět Kampera s požadavkem, ať navrhne rovnou nejvyšší mrakodrap světa. Další Kamperův architektonický průser ale zarazila Velká hospodářská krize a z troufalé vize zbylo jen pár náčrtků. Book Tower si v následujících letech vedl celkem dobře. První problémy nastaly spolu s velkým úprkem obyvatel koncem šedesátých let. Obchody v přízemí postupně zavíraly a nájemníků také valem ubývalo. V roce 1973 vyskočila z třináctého patra sebevražedkyně a jako na potvoru přistála na chlapovi, co šel zrovna dole po chodníku. A myslíte, že to přežil? No samozřejmě že nepřežil! Reputaci mrakodrapu dále pošramotily padající kusy římsy a v osmdesátých letech celkově zanedbaný stav. Investor a detroitský patriot John Lambrecht zakoupil budovu v roce 1989 s cílem ji zrenovovat. Jenže ještě ten rok spáchal sebevraždu a problém tím přehodil na manželku. Pikantní by bylo, kdyby taky vyskočil z třináctého patra a ještě pikantnější, kdyby se mu dole podařilo přistát na zrovna procházející ženské. To by novinářské onuce šílely blahem. Susan Lambrechtové se díky milionovým investicím do oprav a modernizace vnitřních prostor podařilo zvýšit obsazenost nemovitosti na přijatelných padesát procent, přesto celkový úpadek zvrátit nedokázala. Po urputném boji se stále se zhoršující realitní situací jí došel dech a v roce 2006 budovu prodala. Ta pak v krátkém období vystřídala majitele ještě několikrát. V roce 2009 ji opustil poslední nájemník a od té doby zeje prázdnotou. Snad se v dohledné době dočká podobné renovace jako pozoruhodně úspěšný projekt přeměny Davida Brodericka. I přes množství chyb ve vzhledu by si to tato unikátní kráska zasloužila.
Je docela možné, že za několik let se bude na tuto budovu pohlížet jako na jeden ze symbolů znovuzrození Detroitu. Mrakodrap se zrodil 10. července 1926, kdy bohatý obchodník Berrien Eaton veřejně oznámil plán postavit jeden z nejvyšších mrakodrapů ve městě. Najal detroitského architekta Louise Kampera, který mu navrhl vápencem obloženou elegantní budovu v neoklasickém stylu s art deco prvky a barokně laděnou korunou. Když byla budova v roce 1928 dokončena, stala se svými 113 metry na krátkou dobu druhou nejvyšší ve městě v těsném závěsu za Book Tower. Už v době výstavby byl mrakodrap veleben v místním tisku a ani po dokončení jeho až něuvěřitelné opěvování neustalo. Berrien Eaton a jeho Eaton Tower si nemohli přát lepší reklamu. Také díky tomu byly veškeré pronajímatelné plochy prakticky okamžitě zamluveny. Přízemí a prvních pět pater patřilo obchodům, všechna ostatní sloužila jako malé kanceláře. V krátké době se sem nastěhovalo tolik soukromých lékařů z různých oborů, že budova záhy připomínala ohromné zdravotní středisko. Doktorům se vedlo dobře i během hospodářské krize, a tak budova neměla problém s obsazeností ani v hubených třicátých letech. Makléř David Broderick ji zakoupil v roce 1944 a promptně po sobě přejmenoval. V nejvyšším patře si zařídil vlastní byt i kancelář a zůstal zde až do své smrti v roce 1957. Jeho dědicové prodali budovu v roce 1966 a během následujících deseti let změnila majitele ještě několikrát. Koncem šedesátých let se dala do pohybu největší demografická katastrofa v dějinách USA. S úpadkem automobilového průmyslu si lidé v Detroitu jednoduše sbalili kufry a centrum ve velkém opustili. Doktoři je brzy následovali a Broderick Tower se postupně vyprázdnil. Realitní investor Michael Higgins zakoupil poloprázdnou budovu v roce 1976 a dodnes je jejím vlastníkem. Úprk nájemců se mu zvrátit nepodařilo a už v osmdesátých letech byla většina kanceláří dlouhodobě neobsazená. S obtížemi fungovala jen restaurace v přízemí, jenže i ta zavřela nadobro v roce 1993. Broderick osiřel úplně. Dovnitř si pak našli cestu vandalové, bezdomovci, smažky a podobný výkvět lidstva, a dali budově co proto. Higgins se snažil svou nemovitost několikrát vzkřísit, ale jeho plány téměř vždy ztroskotaly na nedostatku financí. Až v roce 2010 se mu podařilo zajistit financování a velkorysou daňovou úlevu státu Michigan. Mimořádně zdařilá renovace byla dokončena koncem minulého roku. V prvních pěti patrech se nachází několik restaurací a kanceláře, ostatní jsou určena pro bydlení. Většina ze 125 bytů byla prodána ještě před dokončením renovačních prací, což je na Detroit nevídané. Michael Higgins konečně našel způsob, jak zachránit svou budovu a Berrien Eaton se jistě přestal v hrobě mračit. Jak již bylo řečeno, možná se v budoucnu budeme na tuto budovu dívat jako na symbol znovuzrození Detroitu. Zatím je to jen doušek naděje, který toto těžce zkoušené město potřebuje.
Dvacátá léta minulého století znamenala pro Detroit zlatou éru. Ford, General Motors a Chrysler chrlily auta z výrobního pásu v rekordním množství, populace se rozrostla o téměř milion obyvatel a v roce 1930 se stal Detroit čtvrtým největším americkým městem. Nahromaděné bohatství a neuvěřitelná prosperita se odrazily v masivní výstavbě mrakodrapů. V krátkém období druhé poloviny dvacátých let vyrostly v centru nádherné výškové budovy převážně ve stylu art deco, jež zůstaly dodnes nepřekonány.
Detroit, 1929
Již koncem devatenáctého století se podnikatel David Stott vypracoval mezi nejzámožnější mlynáře ve městě. Vlastnil velké množství mlýnů v okolí Detroitu i celém Michiganu a brzy získal přezdívku Moučný král. S prudkým rozvojem automobilového průmyslu vycítil jako mnoho dalších příležitost v realitách. Na začátku dvacátých let zakoupil dvě sousední budovy v centru města, které poté nechal strhnout. Uvolněné parcely spojil v jednu a v roce 1921 vyhlásil architektonickou soutěž na novou budovu. Jak se brzy ukázalo, byla to pro architekty velká výzva. Aby se Stottovi investice vyplatila, musela nová stavba zamířit hodně vysoko, jenže pozemek byl pro mrakodrap stále relativně malý. Mnoho návrhů neprošlo, až teprve v roce 1927 navrhnul prominentní detroitský architekt John M. Donaldson budovu, která splňovala všechny požadavky. Výstavba začala 1. června 1928 a už 17. června 1929 přivítala první nájemce. Štíhlá budova v tehdy moderním stylu art deco měří 138 metrů a je postavena z tmavě červených a oranžových cihel. Postupným zmenšováním objemu směrem vzhůru se inspirovala u soutěžního projektu na Tribune Tower v Chicagu finského architekta a urbanisty Eliela Saarinena. Prakticky celou svou existenci se budova potácela z jednoho finančního průseru do druhého a je velmi pravděpodobné, že málokdy dokázala generovat svému majiteli zisk. Samotného Davida Stotta téměř zruinovala. Do výstavby investoval 2,2 milionu dolarů, banka poskytla další 1,3 milionu. Sotva vypukla Velká hospodářská krize, nájemci zmizeli nebo přestali platit. David Stott neunesl břímě hypotéky a budovu prodal v roce 1930 přesně za 1,3 milionu a jeden dolar k tomu, aby uspokojil nároky banky. Přišel tím o svůj mrakodrap i veškeré vložené peníze a slabou útěchou mu možná byl jen fakt, že budova nesla i nadále jeho jméno. Celá krizová třicátá léta byla obsazenost minimální. Obrat nastal až po Druhé světové válce, kdy si budovu oblíbili především advokáti a architekti. Úpadek automobilového průmyslu i celého Detroitu těžce zasáhl i tento mrakodrap. Koncem šedesátých let se nájemníci pomalu rozutekli a noví už je nenahradili. Dalších více než třicet let fungovala budova s obtížemi dále, ale opět s chronicky nízkou obsazeností. Pokračující rozklad města spolu s finanční krizí roku 2008 už mrakodrap nerozdýchal a dva roky nato zavřel dveře definitivně. Koncem roku 2010 jej bylo možné zakoupit za pohádkových 1,8 milionu dolarů. Za takovou superhubičku bylo jisté, že se kupec hravě najde. A taky našel! Novým vlastníkem se ještě ten rok stal Emre Uralli, floridský expert na renovace art deco staveb. Mrakodrap v něm získal obrovskou naději na nový život. V roce 2011 byla v přízemí otevřena restaurace, loni byl v nejvyšším patře zpřístupněn bar. Po celkové renovaci zbytku budovy v blízké budoucnosti bude mrakodrap obsahovat několik pater pro kanceláře, většina se ale přemění v byty. Právě díky podnikavým lidem jako je Emre Uralli má David Stott Building a s ním i celý Detroit šanci, že se mu nakonec podaří vyhrabat ze sraček, do nichž za poslední roky zabředl až po uši.
Byl by to hřích rozloučit se s Detroitem a nezmínit tento art deco klenot. Architekt Wirt C. Rowland se v druhé polovině dvacátých let prakticky nezastavil. Vrcholem jeho kariéry byla souběžná práce na mrakodrapech Guardian a Penobscot. O druhém jmenovaném bude dnes řeč. Mrakodrap pojmenovaný po indiánském kmeni Penobskotů byl dokončen v roce 1928 a výškou 172 metrů to byl tehdy sedmý nejvyšší mrakodrap světa. Jen pět budov v New Yorku a jedna v Chicagu byly tehdy vyšší. Penobscot Building zůstal nejvyšším v Detroitu ještě dalších 49 let. Budova tvoří efektní půdorys ve tvaru písmene H, aby umožnila dostatečné prostoupení místností slunečním světlem. V nejnižší části je obložena žulou, ostatní podlaží tvoří vápenec z Indiany. Fasáda je zdobená svastikami, které měly být zlikvidovány během Druhé světové války. Místo nich bylo zlikvidováno Německo a po válce už se k úpravě fasády nepřistoupilo. Ostatně, svastiky na budově jsou levotočivé a s nacismem neměly samozřejmě nikdy nic společného. Tím nejvýznamnějším motivem budovy jsou ale američtí indiáni. Mrakodrap je jimi doslova prošpikován. Hlavní vstup hlídá socha stoického indiána se stylizovanu čelenkou, další dva slouží jako žerď pro prapory. Interiéry se nesou v totožném duchu od podlahy po strop. Vestibul zdobí dvě další sochy indiánů vyryté do mohutných sloupů. Vše obklopuje indiánská tématika: vlci, koně, orli, luky, šípy, tomahawky, hole, bojové i mírové dekorace. Největším skvostem vstupní haly je šest párů tepaných mosazných dveří od výtahů, jak jinak než opět s indiánskou tématikou. Ze střechy budovy se vypíná 30 metrů vysoký stožár zakončený červeně osvětelnou bójí, která byla poprvé rozsvícena v den slavnostního otevření mrakodrapu. Její účel je pouze dekorativní. Nejnovějším majitelem mrakodrapu se loni stala kanadská realitní společnost Triple Properties, pro kterou byl nákup kšeft století. Pět milionů dolarů by v New Yorku stačilo na třípokojový byt v pěkné části města, v Detroitu byl za tuto sumu prodán 47 podlažní Penobscot. Nový majitel investuje do budovy další miliony v následujících letech, ale díky absurdně nízké pořizovací ceně nemovitosti má vysokou návratnost téměř jistou. V současnosti nabízí velmi nízké nájmy, aby už tento rok zvýšil sotva poloviční obsazenost na plánovaných 90%. Pokud bude obrození centra Detroitu pokračovat i letos, může být tento smělý plán opravdu splněn.
