25/02/2013

Amazing Detroit: Fisher Building

Co je snem každého architekta? Když má neomezený rozpočet a do práce mu nikdo nekafrá. Jenže komu se něco takového poštěstí? Albert Kahn byl jeden z hrstky architektů, kterému se tento sen splnil. Ale nepředbíhejme a vraťme se na úplný začátek. Žilo bylo sedm bratrů: Frederick, Charles, William, Edward, Lawrence, Alfred a Howard. Rodiče jim již v dětství vštípili, že když budou držet pohromadě, dotáhnou to nejdál. Jednoduchého pravidla jeden za všechny, všichni za jednoho se bratři Fisherovi skutečně drželi celý život, a dotáhli to setsakra daleko. Jejich společný příchod do Detroitu v červenci 1908 nemohl být načasován lépe. Jen tři měsíce před vznikem automobilky General Motors založili společnost vyrábějící podvozky. Fisher Body Company se brzy stala exkluzivním dodavatelem pro General Motors a z bratrů učinila milionáře. Nahromaděné bohatství nejen investovali do dalších projektů, ale velkou část z něj věnovali charitativním organizacím, kostelům, školám a na přeměnu Detroitu v co nejpříjemnější místo k životu. Když v roce 1925 prodali automobilce společnost za závratných 208 milionů dolarů, nastal čas vtisknout jejich jméno do projektu, díky němuž se stali nesmrtelnými. V roce 1927 oslovili Alberta Kahna, ať vytvoří mrakodrap jako dokonalé mistrovské dílo.
Architekt dostal zcela volnou ruku: peníze nehrály žádnou roli a ani jeden z bratrů neměl v úmyslu stát Kahnovi za zády a žvanit mu do práce. Kahn si byl dobře vědom, že tato volnost je ale zároveň zavazující, neuchýlil se k žádným bizarním architektonickým výstřelkům a navrhl své životní dílo - elegantní budovu v tehdy moderním stylu art deco. Základní kámen byl položen 22. srpna 1927 za účasti nejstaršího z bratrů Fisherových, guvernéra státu Michigan a starosty Detroitu. Mrakodrap byl dokončen za patnáct měsíců a již v prosinci 1928 byla většina kanceláří zaplněna. Tento symbol lepších časů Detroitu stojí necelých 7 km od centra a svou výškou 135 metrů nemá široko daleko konkurenci. Díky tomu je budova již z dálky viditelná a v noci její zlatě nasvětlená střecha slouží jako hlavní orientační bod. Na výstavbě se materiálem rozhodně nešetřilo. Jen drahého mramoru se spotřebovalo tak omračující množství, že žádná jiná komerční budova dodnes nedokázala spolykat víc. Na stavbě bylo použito více než 40 různých druhů mramoru z celé země. První tři podlaží jsou opláštěna růžovým leštěným mramorem z Minnesoty a orientální žulou, další podlaží modrošedým mramorem z Marylandu. Vnitřní dvorany jsou pokryty přírodním mramorem z Missouri. Bronzu se použilo také požehnaně: pro rámování všech 1800 oken, 640 vnitřních i vnějších výtahových dveří a další povrchové úpravy padlo více než 420 tun bronzu. Původně měla být střecha mrakodrapu zcela rovná, ale architektonické ústupky hlavního tělesa budovy přímo vybízely k jinému řešení, a tak byla přidána ostře zkosená střecha. Dnes už mimořádně hodnotná sousoší lemující fasádu budovy jsou dílem Marotiho, De Lorenza, Ricciho a nejslavnějšího z nich, Parducciho. Vnitřním prostorům se věnovala snad ještě větší péče než exteriérům a návštěva zejména vstupní haly je bez přehánění kulturním zážitkem. Valená klenba haly je přepečlivě vyzdobena freskami a barevnou mozaikou maďarského umělce Gézy Marótiho. Budova sloužila nejen pro administrativní účely, ale byly zde i obchody a největší divadlo v Michiganu, jež funguje dodnes. V nejvyšších třech patrech se nacházela pracovna bratrů Fisherů, která připomínala spíše luxusní apartmá. Nechyběla zde totiž vlastní kuchyně, rozlehlá jídelna, exkluzvní pánský klub, recepce a soukromý výtah. Vybavení bylo neméně okázalé jako zbytek budovy: perské koberce, masivní, ručně vyřezávaný nábytek, dřevěné obložení stěn, bronzové lustry. Stávající mrakodrap měl být začátkem třicátých let rozšířen o další dvě výškové budovy, jenže jako u řady dalších projektů v Detroitu, i tento smělý plán zhatila Velká hospodářská krize. Provoz budovy byl vždy ztrátový. Bratři ostatně nikdy neplánovali, že by generovala zisk. Vždy svou budovu brali jako dar městu Detroit, a její provoz financovali z jiných podnikatelských činností. Jenže i oni byli nuceni ji koncem roku 1962 prodat. Budova pak vystřídala majitele ještě několikrát, než ji v roce 2001 koupila společnost Farbman Group. David Farbman, tehdejší generální ředitel, má k budově osobní pouto: architekt Albert Kahn byl jeho prastrýc. Poslední z bratrů Fisherů zemřel v roce 1972 s vědomím, že mrakodrap je v dobrých rukou. To naštěstí platí dodnes, a tak můžeme tento architektonický klenot obdivovat v původním stavu.

Žádné komentáře:

Okomentovat